Starám se o menší psí útulek na kraji města. Čtyřnohých kluků a holek je zde tak akorát, všichni v pohodě - až na Lucifera. Je to rozzuřené psisko, jehož nešťatstní předci mu do genů přimíchali vše, co lze považovat za negativní.
Lucifer je především ošklivý. Má chundelatou černošedou srst, nevzhledný předkus a mizerné, křivé, zuby. Na jedno oko nevidí, ztratil ho při souboji, kdy si snad na chvíli myslel, že by mohl zahájit námluvy s některou psí slečnou, vlastnicí rodokmenu.
K tomu všemu má přední nohy zdeformované, vypadají jako pověstná stojící póza komika Chaplina.
Potulného Lucifera jsme vyfasovali před pěti lety a stál se beznadějnou legendou tohoto smutného hafaního domova. Nikdo ho nikdy nechtěl.
Podle struktury těla jsme s ostatními pracovníky útulku předpokládali, že Lucifer může mít tak dvanáct let. Byl to již určitě psí důchodce. Poslední dobou se necítil dobře, polehával, odpočíval. Bolestí naštěstí nekňučel, aspoň to ho netrápilo, což nás uklidňovalo.
Před třemi týdny zastavila před útulkem bílá dodávka, z nichž vylezli dva velcí chlapi a uprostřed nich maličká babička se šátkem a fialovou zástěrou, jenž se nosívala koncem šedesátých let minulého století na českém socialistickém venkově.
Bábrlinku držel každý hromotluk z jedné strany a doslova jí vlekli na dvorek útulku.
"Co pro vás mohu udělat?", zeptal jsem se všech třech.
"Stará paní nemluví, asi je němá", odpovídá jeden z chlapů a pak mi vypráví, že jsou majitelé usedlosti, kde ubytovali ukrajinské uprchlíky. Mezi nimi tahle smutná, snad němá paní, která přicestovala úplně sama. Nemá v ČR žádné příbuzné ani známé. U sebe měla pouze doklady s jednou fotkou několika psů. A tak napadlo tyhle dva bratrance stařenku rozveselit a přivézt jí na návštěvu psího útulku.
Uznale jsem přikývnul a přinesl babičce židli, aby si mohla sednout doprostřed dvorku a kochat se výhledem na psí kotce. Byl krásný slunečný den.
Stařenka si sedla, dlouze se rozhlížela, poté mi prstem naznačovala, že chce židli přisunout k výběhu Lucifera.
Chtěl jsem ji varovat, že Lucifer není vhodný kandidát, proto jsem začal předvádět štěkání, slintání a pokousání. Tento divadelní kousek mě dost zmohl, krůpěje potu mi neposedně prskaly z obličeje jako tenké vodní pramínky ze zahradní hadice.
Stařička si však nedala říct a tvrdošíjně posunkami rukou trvala na svém.
Tak jsem židli přesunul na místo určené.
Lucifer po tomto aktu začal štěkat jak pominutý. Skákal na mříže klece jako opice, která má epileptický záchvat. Já sám jsem dostal z jeho chování nefalšovaný strach.
Babuška se usmála a poté se dlouze zadívala do Luciferových očí.
Dívali se na sebe dlouho a určitě si tak nasdíleli své smutné, tragické příběhy. Stařence z utrápených očí začaly samovolně stékat slzy a ona je stírala hřbetem své roztřepané ruky.
Pak dala svou ruku Luciferovi olízat.
Zkorprněl jsem, už, už, jsem viděl, jak Lucifer babičku kousne, když tu se stal zázrak!
Lucifer olízal babiččinu ruku do sucha a upřeně na ni hleděl svým jedním okem.
Stařenka náhle něco vykřikla, znovu a znovu.
Její mužský doprovod vyděšeně přiběhl a s bábrlinkou si oba začali povídat. Pak se obrátili směrem ke mně: "Paní si chce vzít psa na náš statek, chce ho doopatrovat", řekl ten svalnatější a já si všimnul, že se mu lesknou oči.
"Ale on není.......", snažil jsem se zvrátit její rozhodnutí.
"Stará paní nám řekla, že ona je také stará a ošklivá, přesto jí zachránili. Nechtěla nastoupit do evakuačního autobusu, dokonce se bránila tak, že jednoho dobráka kouska do lokte, je jí to moc líto, strašně se za to stydí, až tak, že přestala z celé té situace mluvit."
Dál už nebylo třeba slov.
Opatrně jsem vzal Luciferovu hlavu do svých dlaní a pošeptal mu do ucha: "Tak ses teda i ty, starý brachu, dočkal", pohladil jsem ho a on si vzorně nechal nasadit obojek i vodítko.
"Nic mi neplaťte, prosím, jsem rád, že bude mít Lucík krásné dožití, zaslouží si to", usmál jsem se na všechny tři návštěvníky a dlouze se zadíval do stařenčiných očí.
V nich jsem viděl nejen vděk, ale také odhodlání, touhu a radost, že i ona může být svým způsobem prospěšná....
