Talisman

Smrákalo se, rošťák vítr vysypával sídlištní odpadky z otevřených popelnic a popoháněl vzduchem spoustu nedopalků a vršků od piva. Při rychlé chůzi jsem dokuřoval poslední venkovní cigaretu, kterou jsme típnul právě u jedné z nich

Poté jsem doslova prolítnul vstupní halou činžáku, chtěl jsem být co nejdříve doma, sednout si na oblíbený gauč, natáhnout své dolní paprče  a načnout vychlazenou pivní láhev, která již dychtivě  na mě čekala v lednici.

Něco mi však v nitru, když jsem ve spěchu procházel kolem schránek, říkalo, otevři tu malou železnou poštovní krabici. A já to udělal.  Dva dopisy, které jsem odtud vyndal, se tvářily přísně a já měl tušení, že jsou tragické. První - výpověď z nájmu bytu, ten všivák, bytný, splnil své vyhrůžky. Druhý dopis -parte tety, dvojčete mojí nešťastné mámy, která zemřela před patnácti lety na rakovinu. Však teta také nebyla žádná zlomená stařenka, byla to žena v plné síle, ale kdoví, vždyť -  kdy já ji viděl naposled?

Pivečko jsme sice s námahou otevřel, ruce se mi však třásly jako třepotající prádlo na sousedčiném balkóně. Vzhledem k dané situaci jsem ani nedokázal přepnout programy na ovládači, stejně jsem telku nevnímal.

Mám na pohřeb jet? Mám se ve svém rodném městě ukázat ve zbídačeném stavu, bez vindry, skrznaskrz prolezlý smůlou a bídou? Myšlenky se mi v hlavě honily jako divošky v africké džungli. Spadnul jsem na samé existenční dno.

A to vše ode dne, kdy jsem ztratil svůj talisman. Můj život tehdy nabral směr z kopce dolů přímo kosmickou rychlostí.

                                                         ------------------------------------------------

Daný talisman, látkový kapesník, jsem vyšíval ve třetí třídě v hodinách pracovních činností, pomáhala mi moje maminka, vyšili jsme na něm spoustu srdíček, květinek i zvířátek, taková všehochuť, pelmel.  

Zamiloval jsem si ho, snad i proto, že to byla moje první viditelná práce, můj první výtvor. Všude jsem ho nosil s sebou, měl jsem ho umístěného v kapse kalhot a nikdy bych se do něho nevysmrkal. Ba naopak - zabalil jsme si do něho svůj dlouhý frňák a nasával retro vůni - koktejl látky, vůni moji maminky, vzpomínek na  krásné dávné časy.....

Jednoho dne jsem však kapesník v kapse neměl. Bylo to pár měsíců po smrti maminky, zařizoval jsem pozůstalost, byl v rodném městě a látkový kamarád mi z kapsy nenávratně zmizel.

Od té doby se mi na hrb přilepila pravá nefalšovaná smůla: rozvod, nemoc, ztráta zaměstnání, všechny peníze  v tahu.......

A ta smolná babice se mě pořád jako nasáté klíště držela a nechtěla za žádnou cenu pustit. No nic - horší už to nebude. Rozloučím se s tetou. Máma by si to taky přála. Vzdám jí poslední sbohem.

                                --------------------------------------------------------

Samotný pohřební obřad jsme skoro nevnímal, v kostele byla zima, která mi pronikala až do morku kostí. Před kostelem mě duchaplně popadla vyhublá sestřenice, která dovlekla moji zimou zasaženou tělesnou schránku do nejbližší restaurace na smuteční hostinu.

A tam jsem ho spatřil. Najednou jsem před ním stál a nechtěl jsem uvěřit, že my dva jsme se znovu setkali. V restauraci s příznačným názvem "Hospoda nálezů" jsem ho uviděl zarámovaného v modrém rámečku. Na zdi visel veliký nadpis "My si vážíme ztracených věcí našich štamgastů". Byl to jistojistě on a byl umístěn na důstojném místě - uprostřed všech těch zapomenutých artefaktů.

Vytrhl jsem se ze sevření stále mluvící kostnaté sestřenice a běžel rovnou do restaurační kuchyně. Vtrhl jsem tam jak vzteklé psisko: "Ten kapesník na té vaší zdi cti je můj, já ho tu ztratil, chci ho zpátky".

"Milej, zlatej, jedovatej, my nevíme, kde dřív skočit, chybí nám další ruce, personál a takový jeden nedočkavý, drzý, nás přijde obtěžovat rovnou do kuchyně. Víš ty co, panáčku, jestli chceš dostat ten zarámovaný kapesník zpátky, tak hola hej, hoď na sebe zástěru a hurá do práce....", skřehotavě se rozesmála stará bezzubá hospodská.

Já tehdy tu zástěru opravdu oblékl a zůstal nejen na první šichtu....

Dnes je doba pro hospodské těžká, snad i dobře, že se toho nedožila tehdejší šenkýřka, která mě s takovou vyřídilkou přijala do služby. Já však vím, že i to nějak ustojím, zvlášť když na zdi lokálu visí můj ztracený látkový talisman a po svém boku mám hodnou a milou dceru tehdejší restaurační panímámy.