Chystám se k odjezdu neznámo kam, v hlavě mám smíchaný "rybí tuk" s Karáskovými povely, které zněly jasně a stručně: mít na sobě důstojné ošacení a jako příruční zavazadla nebrat žádné upomínkové předměty jako např.hrobové svíce.
Celou dobu se snažím nemyslet na záhadný lísteček s poloviční adresou, v níž mi nesedí číslo popisné a orientační. Že by hřbitovy měly takové označení ulic? Gábina mě však uklidnila, že číslo popisné může znamenat číslo hrobu a orientační - řadu, v níž se poslední místo odpočinku nachází, což dávalo určitou logiku.
Telefonicky volám sestře Carol, zda by nejela s námi, jedná se také o její maminku. "Nezlob se, Vilmo, mám teď se zařizováním lokálu fůru práce, zjisti vše potřebné a potom se za mámou vydáme. Abych nezapomněla vše nejlepší k tvým narozeninám." Tentokrát ona ukončuje hovor, v mobilním přístroji je ticho.
Tajemná sobota se přiblížila rychlostí kulového blesku. Taxík nás zavezl na nádraží. V čekací hale železniční budovy, jenž je postavená z červených cihel, neomítnutá od svého zrodu, ale stále pyšnící se atmosférou prvorepublikvého ducha, který prostupuje halovou plochou, jsme si dali teplou kávu a do ní si potají, aby obsluha neviděla, šoupl starší Karásek panáka slivovice z plaskočky ukryté v bočnici saka.
Nasedáme do vlaku jedné soukromé žlutomodré společnosti. Máme sedadla 13,14,15 a když je konečně ve voze číslo sedm nalezneme, pohodlně se posadíme, pochválí starý Karásek mé ošacení - rifle, pestrobarevnou halenku a prošívaný červený kabátek. "Nechci být patolízal, ale oblečení jste zvládla za jedna, doufám ještě, že nemáte v kabelce hrobové svíce". "Ne, mám ji vysypat?", snažím se zažertovat. Vlak se právě rozjíždí.
"Jaké svíce, jaké hroby? Snad tu nemá někdo choré tělo, co to slyším?" Dveře od kupé se prudce rozrazí a uprostřed malého vstupního prostoru stojí mužík: výškou ani trpaslík ani žirafa, šířkou ani žížala ani slon, na hlavě ani prales ani koleno. Velikánskou koženou brašnu nese v ruce a z ní začne vytahovat nejrůznější léčivé přípravky a přitom mluví a mluví. Drzým a vtíravým způsobem nám vnucuje spotřební artikly, které snad rovnou odčaroval z lékárenských pultů.
Kíf, který má na sobě tričko s portrétem Heleny, ho naštěstí nevnímá, sedí otočený zády a mačká bubliny na fólii. Pečlivě mu je schovávám z balíků internetového obchodu. Jedná se totiž o jeho oblíbenou činnost, kterou vykonává v dopravních prostředcích, pohybujících se na zemi, aby se uklidnil.
"Prosím, dost, mám k vám prosbu", spustí pan Karásek po desetiminutovém únavném reklamním monologu. "Vaše prosba je předem splněna, drahý pane, vyberte si z nabídky mastí podle toho, co vás trápí". "O tom bych chtěl právě mluvit, rád bych si mastičku nejdříve na sobě vyzkoušel, mám totiž problémy s konečníkem", důležitě promlouvá Karásek senior, "ale jaksi nikoliv hned, víte, jsem starý člověk, který se, bohužel, po mnoha letech musel nuceně vrátit k časům svého kojeneckého věku, k plenkám a potřeboval bych proto přebalit, abych poté mohl s čistou kůží vyzkoušet vaše mazání". "Dobře, dobře, vrátím se zde za několik minut, projdu celým vozem a pak podrobíme vaše nemocné tělo zatěžkávací mazací zkoušce". "Prosím, pojďte blíž", prosí starý Karásek, "nechci, aby to ostatní přísedící slyšeli, potřeboval bych, abyste mi pomohl, sám to nezvládám, jste vystudovaný profesionál, vyznáte se. Přece nemohu o něco takového žádat dámu a mladíka v kupé, hanba by mě fackovala".
Chlapík vytahuje látkový kapesník, utírá si kapičky potu z čela, jeho liščí obličej chytá tmavě oranžovou barvu: "Milostivý pane, jak můžete vůbec v takovém stavu cestovat?", ptá se s vykulenými očními zornicemi. "Slyšel jste dobře - svíce, hroby, moje cílová stanice je hřbitov. Budete tak laskav a pomůžete mi při přebalování?"
A než by někdo z pasažérů řekl švec, vystřelil dotyčný léčitel jak dělová koule nejen z našeho kupé ale také z vozu, ne-li z celé vlakové soupravy.
