Šumlovák ze Šumavy

Přihnala se ke strýcovi jednoho letního pátečního odpoledne jako Posázavský pacifik v té nejvyšší možné rychlosti. Dvakrát rozložitější, dvakrát větší a dvakrát mladší než mužíček, kterému nikdo neřekl jinak než "Šumlovák".  

Strýc totiž v dětském věku přišel o zakončení jazyka, proto nemohl správně vyslovovat. O dané tragédii nikdy nechtěl mluvit, šuškalo se však, že nehoda měla hodně společného s námrazou na zábradlí, ale kdo to vlastně mohl potvrdit?

Jelikož strýcovi nebylo možné od dané příhody rozumět, dostal výše zmiňovanou přezdívku. A také "díky" tomu svému zatracenému šumlování zůstal starým mládencem....

Stalo se to, když byl strýcovi čerstvě udělen titul čestný i praktický důchodce. Ve své šumavské hájovně "osiřel", ale nijak mu to nevydilo, uměl si vždy práci najít.

Ženské zdivočelé znenadání se ke strýcovi přihnalo letitým trabantem jedno parné páteční odpoledne. Až ve světnici vyklopilo, že se jedná o starou známou ze závodní jídelny. Ona tam měla jako učnice praxi a jelikož vypadala jako párátko, strýc si jí nemohl ani všimnout, ani zapamatovat, neboť se mu odjakživa líbily ženy "krev a mlíko". Šumlovák bez jediného zapochybování tuto teorii přijal a návštěvu ihned ubytoval.

A tak Meggy začala o víkendech na šumavskou samotu jezdit. V pěkném počasí i dvakrát do měsíce, v zimě ani jednou...

Polovinu času svého pobytu proležela na lehátku a druhou pravidelně chodila se Šumlovákem na procházky do okolí. A strýc začal kvůli ní vařit, péct, smažit, udit....

Meggy měla velký koníček - prochodit nádhernou šumavskou přírodou křížem krážem, což ji Šumlovák s radostí plnil.

Zpočátku jsme jí tipovali na sňatkovou podvodnici, ale když jsme byli ujištěni, že si od strýce nepůjčila ani vindru, začali jsme jí brát jako součást příbuzenské tlupy. Však jsme se také jejím příhodám zasmáli a jak ta uměla vyprávět o všem možném i nemožném.

V létě v roce 1982 viděl Šumlovák Meggy naposled. Od té doby už nepřijela. Zůstali nám na památku fotky, které si tak ráda pořizovala. Fotografování bylo totiž také její velké hobby. Pouze jenom pro ni byl schopen Šumlovák pózovat s otevřenou pusou, aby bylo z legrace vidět, že část jazyka nechal hluboko v peleších divé zvěře.

My jsme se začali domnívat, že si Meggy našla nového frajera, bylo jí v té době přes třicet a vypadala k světu s nadprůměrnou vyřídilkou, což zaručovalo davy nápadníků.

Šumlovák si však vzal do hlavy, že měla autonehodu, kterou nepřežila.

Každopádně chřadnul a chřadnul, pil a pil a pod svým nosem si dobrovolně zapaloval jeden čoudík za druhým, což ho dohnalo na životní konečnou, umřel těsně po sametové revoluci. Jeho hájenka nadobro osiřela a pro nás se stala chalupovou ve střídavé péči všech rodinných příslušníků.

------------------------------------------

Bylo parné léto roku 1992, na zahradě hájenky jsme oslavovali příchod nového psího člena do rodiny, když na příjezdové cestě prudce zastavil taxík. Z něho vystoupila dáma v růžovém kostýmku, velkým zeleným kloboukem a módními slunečními brýlemi.

Mířila přímo k nám.

Sundala brýle, usmála se a už jí pusa jela jako za starých časů. První otázku však směřovala k Šumlovákovi. Když zjistila, že je po smrti, zklamaně dosedla na plastovou zahradní židličku.

"Chtěla jsem mu moc poděkovat, protože díky němu jsem uspěla v Americe", podívala se na všechny hosty zahradní oslavy.

Všichni jsme zírali s otevřenou pusou. Jak mohla Meggy díky strýcovi, který nikdy nepřekročil československou hranici, uspět za velkou louži.

"Tak já vám tedy svůj příběh povyprávím. Jezdila jsem za Šumlováčkem proto, abych si občichla terén a přiznávám, že jsem ho tak trochu zneužila. Jediný on mohl vědět, kde páni soudruzi udělali chybu - přesně řečeno mezeru v přechodu přes hranice na západ. Dostala jsem se tak do Německa, které nebylo však mým cílem. Když jsem byla v Německu, nemohla jsem mu dát vědět, aby neměl oplétačky, když bydlel přímo u hranic. Z Německa jsem pokračovala do vysněné Ameriky. Tam jsem dostala zaměstnání v jednom uslintaném bistru, které balancovalo na hraně krachu. Dala jsem se s plnou vervou do práce. Vařila jsem, experimentovala, běhala jsem po place jako čert před Káčou - ano, všem chutnalo, ale toť vše -  ani jedna nová šlápota.  Takže beznadějný propadák", hodila do sebe skleničku piva.

"To pivečko má hustý říz, to je něco! Ale vraťme se k mému příběhu, protože jsem u toho, jak mi Šumlováček už podruhé pomohl. Vzpomněla jsem si na fotku, kterou jsme z legrace pořídili a já si vymyslela příběh o tom, jak jsem v Československu svému milenci ukousla při jisté choulostivé činnosti jazyk. Nad výdejní pult jsem umístila onu fotku, jak se spolu držíme v objetí a Šumlováček má otevřenou pusu bez části jazyka. Každému jsem příběh naservírovala jinak, jednomu osladila, druhému opepřila, třetí to měl pikantně pálivé. A zákazníci se jenom hrnuli. Bistro změnilo název na nový "U ukousnutého jazyka" a já se přehoupla z kuchyně rovnou do postele šéfa, který se tímto získal podnikavou nevěstu z divokého východu se skvělými nápady a vynikajícím sexuálním apetitem. A za to všechno může Šumlováček, škoda že se toho nedožil", Meggy si otřela kapesníkem oči.

"Tak to je, přátelé, celé. Pamatujte, že mít svůj příběh, je někdy důležitější než kapsa napěchovaná dolarovými dukáty", usmála se a převrátila do sebe na počest dobrého Šumlováka štamprli pravé myslivecké.