Štěstí

V dubnu před dvěma roky mi zemřela manželka. Ten měsíc po její smrti jsem se nacházel ve stavu pouhopouhé existence - skoro jsem nejedl, nechodil ven, ležel v posteli, nespal. V hlavě se mi honily myšlenky na ukončení svého bytí.

Asi po třech týdnech, kdy sluníčko skrz stáhnuté žaluzie se přímo hystericky dralo do mého zatuchlého a neuklizeného bytu, jsem dostal chuť na vychlazené pivo. Vždy jsme si ho na jaře a v létě vychutnávali s Blaženkou na balkóně. Tato neutuchající žíznivá slina mě doslova vyrazila ven z bytu.

Šel jsem pomalými kroky přírodním chodníčkem městského parčíku. Snažil jsem se rozhýbat své zdřevěnělé nohy.

Najednou se z houští vynoří klučík, v ruce drží tyč se síťkou na motýly, kterou mi drze mává přímo před nosem. "To se dělá, mávat starým lidem před obličejem takovým harampádím, chceš, abych spadnul a už se nepostavil!", zařval jsem na klučíka zhurta. "Lovím pro maminku štěstí, je Den matek a maminka mi říkala, že by si ho přála", odpověděl klidně kluk a zazubil se na mě. Pak se ale zarazil: "Ty jsi  starý, ty jsi už určitě nějaké štěstí ulovil?", zeptal se bezelstně. "Měl jsem ho, ale už nemám a nikdy mít nebudu". "Je mi to líto, staroušku, pojď", popadnul mě bez mého svolení za ruku a už si to s mojí starou vetchou tělesnou schránkou, hnal k rybníku. 

Měl jsem opravdu co dělat, abych se při tom divokém běhu nerozpadnul na kusy.  Sotva jsem popadal dech, řekl bych, že jsem měl namále. Z kopce dolů na břeh rybníku jsem přímo letěl vzduchem, chlapec však na to nedbal, lomcoval se mnou a já myslel, že vypustím do slova a do písmene duši. 

Na břehu rybníka se sklonil a hrábnul síťkou do vody, znovu a znovu. Nechápavě jsem ho sledoval, z čela mi tekl vodopád potu a nohy se po tom zběsilém maratónu třásly jako dva praporky na stožáru pirátské  lodi. "Vidíš?", kouknul na mě vyzývavě. Zavrtěl jsem hlavou: "Nevidím nic", odpověděl jsem zaraženě. "Vodu nechytíš do síťky, nepřineseš ji v síťce domů, musíš za ní, chápeš, staroušku", podíval se na mě a já zjistil, že jeho tvářička patří staršímu dítěti, že má mentální handicap.

Náhle k nám z dálky doléhá ženské volání. "Máma, má o mě strach, jsem její vzácný exemplář", usměje se a prchá pryč. 

Stojím stále na břehu a sleduji mizející postavičku se síťkou na motýly. Najednou to všechno pochopím. Nemohu sedět doma, musím jít ven, musím zase žít. A spolu s Blaženkou, ukrytou navždy v mém srdci, objevovat tu krásu přírody a lidského moudra kolem. 

Moje staré neposedné levé oko mě zašimralo, ukápla mně slza, která chutnala slaně a mé nitro naplnilo něco, co se nedá slovy popsat. Byl jsem rád nejen za to procitnutí, ale také za to, že tu mohu ještě na světě být a všechno kolem sledovat, poznávat.

Díky za to, můj malý kamaráde, díky vzácný exempláři....