STB a žhavý polibek

Nesnáším svoji nemoc a rovněž nesnáším pobyty v ordinacích a nemocnicích. Vyhýbám se velkým obloukem rozhovorům o chorobách. Přepínám televizi, když se tam náhodou objeví medailonek o nějakém druhu onemocnění, tisk rovnou trhám.

Přesto jsem musel být letos v létě znovu hospitalizován. Jsem už na to zvyklý, proto mám v hlavě vychytaný seznam věcí, které si balím do příručního zavazadla. Na dno tašky nikdy nezapomenu přiložit  v novinovém papíru pečlivě zabalenou plaskačku s bylinným mokem.

I tohle parné léto jsem vše udělal jako obvykle. Tentokrát mě ubytovali v trojlůžkovém pokoji číslo 13. Vyfasoval jsem prostřední postel. Letmo jsem pozdravil spolutrpící. Lůžko vpravo u dveří mírně zavrzalo, jinak nic.

Zato z postele u okna se ozval skřehotavý smích: "Jsem Jarda, budeme si tykat", navrhl smíšek. "Já jsem Lojza", představil jsem se a rukou už šmátral v plátěné tašce, chtělo to přípitek. Marně - plaskačka se vypařila. Hrůzou se mi orosilo čelo. Na co jsem se nejvíce těšil, bylo v tahu. Vím, kdo má v tom prsty.

Hned jak mě navštívila moje žena, nahodil jsem ten nejmilejší úsměv, jaký jsem uměl a sepjal ruce: "Maruško, prosím, vypadla mi z tašky malá lahvinka, neviděla jsi ji náhodou?" "Ano, dala jsem ji pryč, znám už tvoje fígle, vždyť by tě za to mohli z nemocnice vyhodit a co já bych si s tebou, starý dědku, počala", odvětila rázně. "Maruš nebuď Mařena, přines mi ji příště". "Nic, maximálně rumové pralinky a už neškemrej, Lojzo, myslím to s tebou dobře", řekla na odchodu a naštěstí si nevšimla, jak jsem za jejími zády naštvaně vypláznul jazyk.

"Měl bych řešení", ozve se z postele u okna.

"Jaké?", vybafnu nedočkavě. "Ale nebude to zadarmo, budeš muset obětovat stokorunu jako vstupní investici".

Kouknul jsem se do peněženky, naštěstí jsem tam danou bankovku měl.

"Vítej tedy v STB - Spolku tajných bohémů, tvůj čas bude v době návštěv, přímo  v nemocničním parku, přesně v 16.30, musíš si to zařídit, poprvé půjdu ve dvojici s tebou. Víc nepovím, vše zítra....."

                                                              ----------------------------------------------------

"Nějak se mi nelíbíš, Lojzo, nemám zajít za panem doktorem?", dělá si starosti Maruš. "Ne, nikam nechoď, jsem ospalý, přijď zase zítra", nedočkavě sleduji hodiny. Taktně pomlčím, že jsem si dnes na obličej namazal kostičku roztíratelného sýru, abych vypadal přepadle. Je 16:15, Maruš ustaraně opouští pokoj číslo 13.

Já a Jarda v županu a pantoflích procházíme nemocničním parkem, zastavujeme se až za mohutným jilmem. Tam postává ušatý, pihatý kluk, Jardův vnuk.

"Tak pánové na zdraví, do jedné a do druhé nohy", nalévá nám do plastového minikelímku domácí slivovici. "Tuhle plastovou štamprli si nechte, novou vám již nedám, doba je zlá, musí se šetřit!", napomíná nás a s chechotem mi ještě vtiskne do dlaně obrázek nahé ženské - vystřižený z nějakého časopisu pro pány. "To abyste si zpříjemnil dlouhou chvíli", zazubí se. "Lojzo, honem, zvedáme kotvy, vidím už další várku, každá dvojice má vymezený čas, přesně jako na vojně", popohání mě Jára.

Tak jsem se stal členem spolku STB, pochopil jsem, proč je Jára pořád rozchechtaný a mně také už nepřišel pobyt v nemocnici tak drastický. Třikrát jsem byl za jilmem, dostal celkem šest štamprlí a tři nahotiny, když mě  primář na vizitě uschopnil. Dny na pokoji číslo 13 byly sečteny.

"Jakou by sis přál derniéru?", houkl na mě Jára. "Žhavé políbení od mladé, krásné a vnadné blondýny", vyštěkl jsem. "V tom nevidím problém, jen budeš muset přihodit stokorunu", světácky  mrkne Jára. 

Vyžebral jsem tuhle stokorunu od manželky, která se tvářila velmi nedůvěřivě. Lhal jsem, až se mi od huby prášilo, chuť na ochucenou minerálku jsem musel mistrovsky předstírat, načež jsem vyslechnul zdravotnickou přednášku, jak je  nemocniční čaj prospěšný, že já stále vymýšlím a nic mi není vhod. Vše jsem překousnul ve vidině splněného přání.

Těšil jsem se jak malý kluk. V daném čase u jilmu opravdu čekal  vnuk Járy s vnadnou blondýnou. Ovšem nebyl to zrovna nejmladší kus, snad i ta blonďatá paruka byla usazena trochu nakřivo, ale čert to pal. Zavřel jsem oči. Přitiskla se ke mně, cítil jsem její horká  ňadra na hrudi. Přímo na rty  mi vlepila koketní hubičku. Půda se pode mnou zachvěla. Pak následovaly na rozloučenou tradiční dvě štamprle a konec japonec.

                                   -----------------------------------------------------------------------

Při svém definitivním odchodu z nemocničního pokoje jsem se za přítomnosti své ženy loučil s Járou: "Pozdravuj, Járo, všechny v STB", mrknul jsem na něho a na to jsem si pořádně plácli. Maruška s úděsem pozvedla obočí.

Na chodbě jsme potkali pana primáře. 

"Mám pocit, pane primáři, že mému manželovi začalo přeskakovat v hlavě, mluví nesmysly a včera jsem z něho cítila dámský parfém", zahájí řeč moje žena. 

"Opravdu, paní Trnková, podle toho, co říkáte, mám podezření, že manželovi přeskakuje v jiném orgánu", rozesmál se a na znamení právě vyřčeného na mě mrknul. "Gratuluji, pane Trnka a tiše závidím", podává mi rozšafně ruku primář.

Jen škoda že u tohohle chlapského gesta není už moje Maruška. Ta totiž naštvaně bere za kliku nemocničního východu. Myslím, že odvetou bude studená večeře místo teplé.

Co se dá dělat, za tu hubičku to stálo.