Spiknutí

Po výletní nehodě, ve které utrpělo moje pozadí ostudnou urážku v podobě hnědé chmelové louže, jenž drze přistála na mých zadních intimních partiích, se začali sousedé v domě mojí osobě vyhýbat. Že by se za mě styděli? 

Po rozcvičkách mizeli Karáskovi jak pára nad hrncem. Helena a Štěpán kolem mě vždy proběhli v poklusu a Hlavičkové jsem se zase vyhýbala já. Jedinou společnicí se mi stala četba knih.

Vzpomínala jsem teď často na tátu, když ještě žil a my si povídali o dění ve světě. Ve vzpomínkách jsem také zabrouzdala k mámě, připomněla jsem si hlavně její oči, v níž se zrcadlila jiskřička něčeho šibalského, něčeho klukovsky raubířského.

Moje příchody z práce měly nyní monotónní scénář. Položila jsem se na pohovku a četla a četla. Kdyby se skokově nepřibližoval termín mých narozenin, spokojila bych se i nadále se stavem tropické liány, která se líně ovijí  kolem dřevěné nohy starobylé domácí lenošky.

Jsem narozená posledního září, což není nijak významné datum. Pokud bych si  ovšem o jediný den pospíšila, trefila bych se do Světového dne srdce a možná by se láska do mého života přece jenom dostala. Sestra Carol vychytala své narození mnohem lépe - 14.února na Valentýna a snad proto si srdíček, které symbolizují tento svátek, užila ve svém milostném životě až až. Takže i dny našich příchodu na svět v letopočtu Husákových dětí nás předurčily k zpočátku jemným sesterským nuancím, které však časem vygradovaly do obřích rozměrů.

Přinutím se zavolat Carol, pozvat ji na oslavu svých narozenin a pokusit se nějak urovnat naše rozbahněné vztahy. Vytáčím číslo jejího mobilního telefonu,  představuji si notoricky známé vyzvánění s diskotékovým hitem: "Já chci žít nonstop", když náhle uslyším stejnou melodii na veřejné chodbě před svým bytem. Zdá se mi to? Potichu se přišourám ke kukátku a sama nevěřím pravému oku. Před vstupem do mého příbytku stojí Carol, z kabelky vytahuje růžový mobil a prudkým gestem ho vypíná. Pak přikládá ucho na mé dveře.

„Pšššt, je to v cajchu, vypadá to, že tam není, nic se nehýbe, volala mi asi z práce“, dává někomu ruční povely. V těsném závěsu se za ní plíží Karásek senior a udýchaně je dohání uřícený Pepek. Všichni tři tiše našlapují a stoupají do prvního patra. Náhle Pepa zakopne, což vydá nepatrný dunivý zvuk. „Dávej pozor, nekňubo, kdyby tam přece jenom Vilma byla.... Nesmí nás za žádnou cenu zmerčit!“, okřikne ho Carol.

Takhle divná trojka zvoní u příbytku Heleny. V horním bytě, přímo nade mnou se ozývají vícečetné kroky a vrzání parket. Co se to tam děje, proč se takhle pokoutně slézají?  V hlavě mi bzučí tisíce otázek jako roje vos.

Na mysl mi vyplouvají tři alternativy:

První – Karásek senior domlouvá svatbu Heleny s Kífem, Carol a Pepé jdou za svědky – blbost!

Druhá – Carol hodlá zaměstnat v restauraci „U dvou volantů“ Helenu a Štěpána jako číšníky a starý Karásek s Kífem mají dělat návnady – štamgasty, aby přilákali novou krev budoucích alkoholiků – další blbina!

Třetí – všichni tři si všimli, že u mě propuká schizofrenie, kterou trpěla moje máma a jdou se poradit s Helenou, která pracuje v psychiatrickém ústavu, jak mě přesvědčit k hospitalizaci. Bože – jedině tato možnost dává smysl.

Zvedá se mi žaludek, je mi zle, začínám pochybovat, zda  jsem je všechny opravdu na chodbě viděla, zda se nejedná o bludy? Proboha, tatínku, že to všechno není pravda…..