Smradlavé překvápko

Tenhle příběh není pro slabší povahy. Prosím, jestli se necítíte, raději zanechte čtení. Hlavní hrdiny již znáte z nemocniční skupiny STB, přesto se připomenu: Alois Trnka, těší mě. Moje manželka -  milá to žena jménem Maruška.

S manželkou bydlíme v přízemním bytě ve městě, jehož levá část patří České republice a pravá Polsku.

To, co se  nám stalo před pětadvaceti lety, bych opravdu nikomu nepřál.

Do Polska přes hraniční přechod tehdy směřovaly proudy koupěchtivých Čechů, kteří dychtili především po proutěném zboží, simulující opravdu téměř všechno. Proutěná snad nebyla jen dámská podprsenka.

Já tyhle zoufalce ignoroval, moje manželka se však mnohdy nechala vtáhnout do davu a s davem pak absolvovala tuhle hroznou mašinérií. Po každé nákupčí expedici mě přivítala unavená, avšak s úsměvem na rtech. V kostkované uniformní plastové tašce měla uloženy  polské úlovky nejrůznějších levných artiklů.

Vše by se dalo snést, až na jednu dosti závažnou věc. Naše veřejná domovní chodba sloužila mnohým  českým  nešťastníkům, kteří procestovali půlku republiky, aby se dostali na polské trhy, k vykonání malé potřeby. Veřejné záchodky nebyly v té době v provozu,  modré budky značky  Toi-Toi byly rovněž hudbou budoucnosti. Mnozí slabí držiči pak  v posledním tažení vzali za kliku našich vchodových dveří.

Bylo to šílené - smrad a špína. Nedalo se to kolikrát vydržet. A když jsme měli týdenní úklidovou službu, velmi jsem litoval ženu, že do toho jde. Já se celou dobu ošolíchal s koštětem u popelnic a předstíral popelářského úklidového maniaka. Odpadky mi přišly jako slabý odvar v porovnání s vytíráním chodbové močůvky.

                                               ----------------------------------------------------------------

Stalo se to v neděli po snídani. Maruška vyběhla z bytu zalít květiny na chodbě, zařvala a klesla k zemi. Omdlela. Běžel jsem jako střela k místu činu a jal se manželku křísit. Pokropil jsem jí vodou z připravené konve a opatrně jí pomohl vstávat. "Lojzo, viděl jsi to, tohle je naše smrt!", křičela stále rozrušená Maruška a ukazovala prstem na rohožku před naším bytem. Nasadil jsem si brýle, které nosím na šnůrce, pověšené na krku, abych je neztratil. Viděl jsem tedy prohřešek dosti ostře. Na vstupní rohožce leželo  lidské hovínko i se spodním prádlem, podle kterého jsem okamžitě poznal, že se jednalo o staršího mužského. "Maruško, to je nechutné, jaké čuně...", začal jsem láteřit. V hlavě mi do toho ještě běželo, aby mě žena nazapojila do likvidace daného lejna. Proto jsem si dal za úkol, uklidnit Marušku za každou cenu.

"Nejdříve zavoláme policii", rozkazuje Maruška, když se vzpamatuje. Kráčí rovnou  k pevné telefonní lince. "To nejde jen tak, co řekneme policii", snažím se rozmluvit její nápad. "Chci trest pro viníka, já už to nevydržím". "Dobře, vytočím číslo policie, ale pak si to převezmeš", promlouvám smířlivě.

Jenže, když se ozvala policejní městská stanice, zmizela Maruš v koupelně. "Chci nahlásit poškození cizí věci", zřetelně vyslovuji. "Ano, co vám ukradli, co bylo poškozeno", ozve se na druhé straně. "No jaksi  - někdo zanechal exkrement na naší rohožce". "Dobrá, ale soustřeďme se na ukradenou věc, popište, co vám bylo odcizeno". "Nic nebylo odcizeno, ani ukradeno, jen na rohožce....", začínám zadrhávat v řeči. "Píšu tedy jedna kobercová rohožka, diktujte dál", pobízí mě policejní příslušník.  "No dále to hovno", vyštěknu .

"Prosím, buďte slušný", napomíná mě sluchátko. "No tak tedy lidské lejno s červenými trenýrkami, jestli vám to pomůže", zvyšuji hlas. "Takže nikoliv okraden?"  "Ne, ne, nikoliv - právě naopak byl jsem nějakým poserou obdarován", rozeřvu se. Na druhé straně je chvíli ticho a poté se policista opatrně zeptá: "Bohužel nerozumím, dostavte se raději osobně". "Mám přijít a přinést předmět doličný?", řvu již z plných plic a zavěšuji vztekle sluchátko.

"Nerozčiluj se, Lojzo, ať se ti nezhorší zdraví", jemně mi pokládá ruku na rameno Maruška. "Ty jsi to chtěla, ale  víš ty co - holka moje pořádkumilovná, třeba nám to hovno přinese štěstí, však nebylo ledajaké, jako bonus jsme k němu dostali ještě podělané spoďáry", rozesmáli jsme se  oba na plné pecky.

A představte si, že nám to štěstí opravdu přineslo. Vícekrát se to již neopakovalo. A my se máme pořád spolu rádi a pořád na tomto světě s pánembohem a s oboustrannou láskou strašíme.