Sklepní dýchánek

Mám jedno velké tajemství. Ve svém malém sklípku ukrývám nejednu lahvinku, ze které vždy rád a ochotně svlažím své žíznivé rty. Jedna štamprle denně - zasloužená odměna. Chodím si loknout pravidelně před obědem.

S manželkou jsme oba pokročilého věku, překročili jsme před nějakým časem práh sedmdesátky. Dál bych to, s dovolením, neupřesňoval.

A protože jsme oba v důchodu dosti dlouho, lezeme si tak trošku na nervy. Já na tuhle ponorkovou situaci vymyslel svoji soukromou vychytávku v podobě ukryté lahvinky ve sklepě. Květušce předstírám neutuchající chuť na jakýkoliv kompot z ovoce, jež produkuje naše malá zahrádka. Když už je moje kompotové menu k neuvěření, mám v záloze předstíranou zdravotní žízeň na minerálku s hořčíkem, to vyjde téměř vždy. Jen Květa kroutí hlavou, proč si minerálky nedám raději na balkón. Vysvětluji, že moje staré nohy se potřebují před obědem trochu protřepat.

Včera jsem šel pro švestkový kompot, když jsem uslyšel něčí pláč. Zvukově odpovídal věku mezi dítětem a dospívajícím. Přiblížil jsem se a uviděl asi třináctiletého dřepícího plačícího kluka. "Děje se něco?", opatrně jsem se zeptal. "Nechte mě na pokoji", řekl rázně klučina a utřel si nos. "No, nechal bych tě na "pokoji", ale zde není žádný pokojík, nýbrž sklep, lépe řečeno sklepní kóje a ty, mladíku, ráčíš dřepět před mými vrátky", nedal jsem se. "Tak pardón, vám starým vadí snad úplně všechno", zamračeně vstává mladý chlapík.

"Jak je to u starých, nevím", pokrčil jsem rameny, "já se mezi ně nepočítám", usmál jsem se. "Pojď, hodíme řeč, pokud máš chvilku", podal jsem smělý návrh. "Dobrá, ale nebude se ptát na to moje bulení, slovo na to", prosebně ke mně zvednul oči. "Platí", odsouhlasil jsem a otevřel jsem dveře do své sklepní místnosti.

Tam jsem sklopil prkno, jenž jsem vyrobil pro krátké sklepní posezení, přece jen si chci slivovičku  vychutnat v sedě.

"Hele, kamaráde, víš ty co, zavřeme oči a představíme si sebe sama jako osmnáctileté frajery: bujná vlasová kštice, svaly, opálené tělo, pláž, slunce, moře, plno krásných koček v bikinách a všechny po nás hází očko, líbí se ti nějaká?" , přátelsky položím otázku. "Jasan, ta na tom pruhovaném lehátku, blondýna a ....." "Má přetékající plné košíčky, podívej, běží kolem nás a hup do moře", pokračuji. "Koukněte tam v moři, vlna jí vysvlékla podprsenku", ukazuje můj nový mladý kamarád. "Chlapče, to je krása...", usmívám se blahem. Současně otevřeme oči, podíváme se na sebe. " A víš, co je na tom to nejkrásnější, že tohle všechno tě čeká, já už to mám bohužel za sebou", podotknu.

"Kdo ví, co když bude zase covid", znovu posmutní. "Nebude, viděl jsi ho tam, já teda ne - a konec, už mi o tomhle nemluv, nebo se rozbrečím a při představě, že bulím na pláži a všechny ty nádherné holky na mě ukazují a smějí se mi, tak tohle by byla ta pravá katastrofa", povytáhnu koutky úst nahoru.

"Máte pravdu, vždyť já bečel právě kvůli tomu, stýská se mi po kámoších, dokonce i po škole, rodiče se často hádají....."

"Tak teď už víš, kde je možno snít a kde potkáš svého kámoše, i když letitého, jsem Karel".

"Já Dominik, musím běžet, ale slibuji, že zase přijdu", otočil se a pádloval pryč.

Já ještě chvíli poseděl, dal si štamprličku a zavzpomínal na časy, kdy jsem byl věčně mlád.....