Skleněnky

Podřímávám, klimbám, když mě probudí prudké bušení na okénko vrátnice. Hlídám totiž opuštěný objekt, dříve sloužící jako sklárna. "Prosím, mohl byste nás pustit dovnitř", prosí jedna z výtržnic. "Zbláznily jste se!", vykřiknu.

"Omrzel vás život, nebo jste utekly z Bohnic", dívám se nevěřícně na obě dámy, přibližně mého věku.

"Právě naopak, kavalíre", odvětily souhlasně.

"Tak podívejte", skočil jsem jim drze do řeči: "Objekt je v havarijním stavu, každou chvíli zde přijedou stroje a vše půjde k zemi", vysvětluji důležitě.

"To my víme, ale koukněte", přistrčí mi pod nos zažloutlý deníček ta menší kulatější.

"Chcete, abych četl o půl šesté ráno romány", plácnul jsem se do čela.

"To není román, ale slib tří mladých dělnic, že se zde za padesát let přesně v tento den setkají", ukazuje mi text úhledného psacího písma ta větší, brýlatá.

"Říkala jste tří a já počítám dvě", nezapomenu znovu připomenout svoji důležitost.

"Mirka, ta třetí, se na nás dívá odtamtud", ukazují obě směrem k nebi.

"Prosím, prosím, dovolte nám prožít jeden den jako tenkrát", sepnou ruce a udělají na mne žirafí oči.

"Dobrá tedy, jeden ušlechtilý skutek statného chlapa jako jsem já, nezabije", mrknul jsem na obě a vytáhnul z kapsy klíče od brány.

Až teď jsem si všimnul, že obě senior-děvčata mají mini sukně. Hrůzou se mi podlomila kolena, co vlastně po mě v těch ruinách budou chtít.

Můj pohled zaregistrovaly a nahlas se zasmály: "Nebojte, statný jinochu, na znásilnění již nemáme sil, jsme oblečené schválně jako tenkrát, malinká pochvala by nebyla?"

Nejistě jsem zakoktal něco ve smyslu: "Ty nohy nejsou nejhorší" a otevřel vstupní bránu.

Ta velká mne žoviálně plácla přes ramena: "Tak už jsme tady, paní mistrová, dnes jsme na minutu  přesné", nahlas vesele zakřičela.

"Jsem Vaněk, Jindřich Vaněk - muž", odvětil jsem naštvaně, ale bylo mi to prd platné.

Obě běžely, přímo se vznášely, směrem ke zbořené sklárně.

"Neblbněte, nechte mne jít první, neznáte to tam, může na vás něco spadnout", křičím a sotva funím za nimi.

"Nebojte, paní Bělo, paní mistrová, však nás dobře znáte, jsem jako vítr, to víte mládí", odpovídají vesele.

"Jsem Jindřich Vaněk, penzista, hlídající objekt a ještě jednou mi někdo řekne Bělo, okamžitě vytáčím číslo nejbližší psychiatrie", mluvím si jakoby sám pro sebe, protože nikdo mne neposlouchá.

Zato holky před zdevastovanou budovou vytahují z batůžků modré pláště a oblékají si je. Na pláštích mají vyšitá svá jména: Alena a Vlasta.

"Tak co nás dnes čeká, paní Bělo?", usmějí se.

"Pro mě za mě, povzpomínejte a pak hurá domů", odpověděl jsem rezignovaně.

"Teda, vy jste zlatá", z každé strany mi přistane na lysé hlavě hubička.

Znaveně si sednu na betonové schůdky a pozoruji.

Najednou je všechny tří před sebou vidím, nádherná děvčata, ladné pohyby plné života, elánu, a ten krásný, nakažlivý smích......

"Už jsme zavzpomínaly, děkujeme, pane Vaňku, promiňte, že jsme vás vzbudily, trochu jste si zchrupnul", lehce se dotkne jedna z nich mého ramene.

"Děkujeme, nikdy vám nezapomeneme, že jste dvěma babkám aspoň na chvíli vrátil mládí", podávají mi ruku na rozloučenou.

------------------------------------------------

Je deštivý den, do torza stěn továrny se pomalu zakusují bagry.

"Dej pozor, Petře, tančí tam tři skleněnky, ať se ty krásné víly v sutinách nezadusí", promlouvám k řidiči velké techniky.

"Teda, pane Jindřichu, buď jste básníčkář nebo bumbalista", směje se Petr.

"Ani jedno, Petře, jsem to třetí - velký závistivec, já ti totiž hochu, to mládí děsně, ale děsně závidím....."