„To byl zase den!“, posteskne si doma Vendelína a jde přesně v osm večer zkontrolovat množství vytrhaných vlasů i svoji vlastní, nyní už docela přijatelnou, tělesnost.
„Surovice, vlastním sádlem kypřená“, uleví si před zrcadlem, ale poté se utěší. „Pořád je těch vlasů dvakrát víc než předtím a na to tělo se již dá dívat“, hvízdne si radostí.
„Ale počkat, cccccc, ty obličejové vrásky to novým hustým vlasům kazí“, přemýšlí Vendelína a detailně zkoumá své obličejové proporce a polehoučku se přibližuje k mobilnímu aparátu.
„Prosím, bylo by to už opravdu naposled, vrásky by zmizely v propadlišti dějin, faldy by se vypařily, celulitida v tahu, to by bylo cool, prosím, prosím“, promlouvá k displeji, ruce má jako při modlitbě a rychle prstem vyťukává známou číselnou řadu.
„To jste zase vy, začnu už vás oslovovat Škemravka.“, uslyší asi po desátém vyzvánění.
„Já se omlouvám, prosím, již naposled, nešlo by něco udělat s těmi vrásky v obličeji, tukovými přebytky a celulitidou, poslední dobou se mi vše začíná nekontrolovatelně množit“, prosí Vendelína.
„Láry, fáry, naposled. Abych vás nevyšplouchla ze svého života stejně jako moře slizkého vorvaně, který se chlípně sápe na každou mořskou pannu, jenž vyčmuchá pod vodní hladinou“.
„Promiňte, přiznávám, jsem dotěrná, neodbytná, škemravá. Chápejte, chci se omladit, když mám takovou šanci“, vlichocuje se Vendelína
„A co uděláte tentokrát s přebytky, kterých bude opravdu velké množství. Zakopete je zase na hřbitově? To abyste si na to vzala krumpáč!“
„Ne, mám nápad, jedna moje kolegyně je sběratelkou tukových zásob, ráda bych jí vše darovala“, potutelně navrhuje Vendelína.
„Cizím osobám nic nerozdávám, nakrkla jste mě tak, až mi leknutím vypadla sklenička se šampaňským.“
„Jéjda, šampaňské, to jsem nepila už řadu let, musím se spokojit s levnými fejky z večerky, to víte uklízečský plat“, odpovídá Vendelína.
„Pít šampaňské ještě neznamená, že jste šťastná. A víte vy vůbec, Škemravko, že máte před sebou poslední přání. Tři přání jsem vám splnila pro vlastní sebevědomí, čtvrté bude s podmínkou“.
„Jak zní ta podmínka?“, vyhrkne Vendelína.
„Pošlu vám jí v SMS, čekejte. Ovšem znovu podotýkám, nikomu ani slovo, jinak se z vás stane ……“,
„Co se ze mě stane?“.
„Olovo, potvoro! A pěkně jedovaté!“
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
