Ženská postavička, spěchající ke hřbitovu, si na celé kolo zpívala: „Hlava, ramena, kolena, palce, kolena, palce, kolena, palce - oči, uši, pusa, nos.....
......všechno na prd, na kokos!“
Udýchaná se zastavila až u hřbitovní brány, chytla se za jeden ze sloupků a nahlas vydechla: „Bože, proč zrovna já se musím k tomu všemu nedokonalému, o čem jsem zpívala, ještě jmenovat Vendelína? Proč zrovna moji rodiče museli mě, člověčí bábovku, takhle přecukrovat?“, povzdechla si, rukou se praštila do prsou, vydechla, znovu se nadechla a jedním okem zkontrolovala zavírací dobu. Za půl hodiny to tady zavřou.
Přidala tedy do kroku, dalo by se říci, že se ledabyle rozběhla. Musela to stihnout, musela totiž zahrabat do hlíny malou, sametovou, krabičku.
Hrob rodičů byl její cílem
Poklekla a lopatkou vyhloubila do země jamku, do které chtěla vložit červenou krabičku ve tvaru srdce. Ještě naposledy vyklopila víčko a políbila maličký předmět usazený na kašmírovém polštářku.
„Jsi mladší než já a už tam musíš, taková nespravedlnost“, snažila se ze všech sil nebrečet. Nedokázala to.
„Taková krásná trojka nahoře, první trvalý zub, který se rozhodl vzít kramle, opustit toto staré, téměř padesátileté, tělo. Odpočívej v pokoji, miláčku“, políbila zub a krabičku rychle zahrabala.
„Postupně se k vám, tati a mami, nosím“, usmála se na dva rámečky, umístěné na žulovém náhrobku. „Vlasy, nehty a teď ten zub, jak to tak bude pokračovat, budu k vám chodit s železnou pravidelností“, hořce se usmála.
„Do prčic, za pět minut zavřou“, zkontrolovala hodinky, utřela si papírovým kapesníkem ušpiněné ruce a rychle se dala na ústup směr hřbitovní branka.
Před východem chtěla vyhodit zmuchlaný papírový kapesník do smíšeného odpadu, náhle se však zarazila.
Přímo před kontejnerovou nádobou ležela na zemi barevná fotografie neznámé ženy. Opatrně fotku zvedla a prohlédla si bezchybný objekt v plavkách.
Fotku převrátila a všimla si, že je na zadní straně načmárano černou fixou telefonní číslo.
„Fuj, retušovaná nádhero, že se nestydíš. Taková drzost - nabízet se bez skrupulí vdovcům, kteří poslední zbylé peníze z pohřbu rozhážou za telefonické potěšení s tebou“, z plných plic se rozkřikla do hřbitovního éteru....
Už, už chtěla fotku s krásnou nestydou roztrhat a vyhodit, když ji nějaká neznámá síla zarazila a přiměla fotku strčit do kabelky.
Podrbala se tedy na bradě, dělala to vždy, když si nebyla jistá, zda koná správně. A zjistila, že jí i v těchto končinách přibylo pár nechtěných chlupů.
„Mám toho života plné kecky, naděluje to, co nechci a bere to, co chci“, ulevila si znovu nahlas Vendelína a rychlým tempem se vydala s neobvyklým nálezem pěšky k domovu.
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
