Růžolína

Velmi parné počasí plus zdolání několika stovek schodů zámecké věže je příklad, jehož součet málokoho potěší. Leda tak dobrovolné hasiče, svědomitě se připravující k okresní požárnické soutěži. Ale vždy se najde hrstka statečných!

Proto, když na věž vystoupal další propocený, ale šťastný, překonatel točitých schodů, svrběly všechny přítomné konečky prstů. Potlesk by byl na místě!

Odměna však byla ještě jedna a to mimořádná - úchvatný pohled dolů na ten krásný svět a k tomu blankytně modré nebe nad hlavou, co víc si přát!

Rozhlížím se kolem a najednou jsem ji, přímo pode mnou, spatřila - slečinkovská figurka v křiklavě růžových šatech.

Rychlou, houpavou chůzi si to šmárovala skrz náměstí. V matematickém rytmu - raz, dva, tři....

Vždy na  třetí si strčila svůj mobilní aparát rovnou pod nos, doslova očichala displej a pokračovala dál. Během zbývajích dvou taktů přidávala do kroku a máchala rukama do všech stran jako loutkový panáček, jehož někdo tahá za špagáty.

Mě však upoutaly hlavně její růžové pytlové šaty. Přesně takové frčely v devadesátkách, kdy plnily funkci pohodlného zakrytí těhotenského bříška. Jen ta barva v té době nebyla tolik výstřední.

"Taky upřeně sledujete, jak Růžolíně utíká mládí", promluví náhle starší pán stojící vedle mne.

Trochu se leknu, ani jsem si nevšimla, že by vedle mne někdo přibyl.

"Je zajímavá", odpovím.

"Růžovka má udernický, robotický krok a k tomu si pomáhá mácháním svých horních končetin do všech světových stran. Tahle slečna má sakramentsky naspěch, přitom je sobota, na náměstí to žije, hraje hasičská dechovka a pár odvážlivců tančí, taková krása. Myslíte, že se aspoň na chvíli zastaví?", lehce zvedne koutky úst dívající se, sympatický, mužský soused.

"To si nemyslím, v mobilu ji přece naskakují důležité zprávy, které za chůze musí pečlivě kontrolovat", odpovím.

"Prd! Jsou to jistě plky ze sociálních sítí", hořce se usměje starší pán a pokračuje: "Kéž by se zastavila, otočila....... Zamáváli bychom ji a zařvali: "Růžolíno, přejeme ti krásnou sobotu".

"Ano, hlasitě bychom ji pozdravili. Určitě by se usmála, její úsměv bychom cítili i na tu dálku", dávám staršímu muži za pravdu.

"Tak, tak. Koukněte je pryč, růžové šaty se přehnaly jako velká voda přes náměstí a za sebou bez povšimnutí zanechaly všechnu tu krásu okolního světa a k tomu ještě  dva obdivovatele, kteří ji upřeně  pozorovali z  věže. Škoda, že se kolikrát, my lidé, ženeme stále dopředu, rychle, rychleji, aby nám jó nic neuteklo a přitom......".

"Pojď už, táto, zase ses zakecal, čas nám utíká, je třeba jít", popadne za paži starého pána mladší hromotluk, důležitě kontrolující mobilní aparát  a oba odcházejí směrem pryč z ochozu věže. Starší pán ani nedostal šanci rozloučit se.

Ale já si troufám říct, že tuším, jak by jeho řeč pokračovala dál.....