Psal se rok 2019, konkrétně červenec. Moje milá babička se chystala oslavit neuvěřitelné sté narozeniny. A jestli někdo z naší rodiny byl blázen, tak to byla zcela jistě ona. Po druhé světové válce totiž utekla k cirkusu.
Z tohoto cirkusu se vrátila za tři roky, v osmačtyřicátém a to údajně, dle jejího vyjádření, z důvodu nástupu bolševika k moci. Ovšem my si mysleli svoje.
Babičce však láska k cirkusu zůstala. To kouzelné cirkusové nivó jí učarovalo na celý život. Byla to ona, která nás naučila nasávat plnými doušky atmosféru pod šapitó prosycenou pachem zvířat, trusu, pískové podlahy, cukrové vaty......
Babička krom cirkusového opojení měla spoustu dalších aktivit, především však pohybových. Neposeděla ani chvilku na své zadní části těla. Já si osobně myslím, že disponovala nějakou z forem ADHD. Bez pohybu prostě nebyl její život úplný.
Také náš nejmladší syn Břéťa měl stejné zaměření, dostal do vínku motor nezřízené střely, která po výstřelu dopadla vždy tam, kam neměla. Co se týče školy, to byl Břéťův nepřekonatelný problém, učení mu šlo velmi těžko. Vyučil se proto na zemědělském učilišti a začal pracovat v jedné zoologické zahradě jako ošetřovatel surikat. Byl svým způsobem spokojený, až na to, že si nevěřil a ve svém věku dvaadvaceti let často láteřil: "Jsem k ničemu, nic jsem nedokázal". My, rodiče, jsme z jeho slov byli smutní.
Právě k Břéťovi měla jeho prababička nejblíže. Dokázali si hodiny povídat, dokonce i společně cvičili, rozcvičky byly totiž prababiččiným denním pokrmem.
Ale vraťme se k jádru pudla, nebo-li k jádru příběhu. Babička totiž oslavu svých stých narozenin svěřila výhradně do sfér syna a celá rodina tím pádem trnula, jak to všechno dopadne. My jsme několikrát Břéťovi nabízeli pomoc, ale vždy nás dost sveřepě odbyl.
Den D se blížil mílovými kroky a my podle pozvánky, která nám přímo přikazovala mít co nejbarevnější oblečení, nasměrovali své vozidlo na místo určené. Jaké bylo překvapení, když se před námi tyčil barevný plachtový altán. "Bože, to je vážně cirkus?", podíval se na mě udiveně manžel Tonda. "Cirkus ještě bude", usmála jsem se křečovitě. Ale to už si k nám špacíroval kníratý postarší kavalír v uniformním oblečku. "Račte dál, panstvo, principálka již na vás čeká", chechtal se skrz svůj zubní cedník. Ke zvířecímu odéru tak přibyl alkoholový.
Zavedl nás k velikánskému stolu umístěnému v kruhové manéži. V jeho čele seděla pyšně babička a šibalsky se usmívala. Po jejím pravém boku trůnil pravý nefalšovaný cirkusový klaun, který si ze všech tak trochu utahoval. Ovšem pozornému uchu neuniklo, že jeho připomínky k hostům měly reálný podtext.
"Drahá vnučko, paničko, nekoukejte na svět přes ty příšerné brýle, usmějte se, rozjasněte svou tvář, ústní koutky rychle vzhůru, nebo za krátký čas stane se čarodějnice z vás". Zamračila jsem se na šaška, uraženě zvedla hlavu, mé oko však bystře spatřilo cukající se koutky manžela Tondy. Raději jsem co nejrychleji obličejové zamračeno vyměnila za skoro jasno.
Jednotlivá vystoupení na počet babičky byla velmi rozmanitá, dokonce i babička měla krátkou vsuvku - s lehkou obručí kroužení v pase, jednalo se spíše o imitaci, ale cenila se odvaha a radost. Však ještě donedávna měla babička tento cvik s kroužením obruče zařazený ve svých pravidelných rozcvičkových repertoárech.
Na závěr oslavy se v manéži tančilo, jedlo, pilo, zpívalo, kapela hrála zvesela, vypouštěly se balónky a kdovíjaké rachomejtle.
Babička byla ve svém živlu, veselá, plná života. Břéťa, sedící po jejím levém boku, slastně a hrdě pokyvoval hlavou, když mu kdejaký přítomný host poplácal po rameni, holt - zorganizovat to všechno, toť velký kumšt.
Na konec tohoto cirkusového klání zatančili Břéťa s prababičkou krátký, závěrečný, kapourkový, tanec. Všichni jim mohutně tleskali. Jak pronesl cirkusový principál, takový XXXL aplaus zde nikdo nikdy nepamatoval.
---------------------------------------------------------------
Letos je to právě rok, co nás babička navždy opustila. Tahle optimistická žena s uměním žít, vychutnat si život, radovat se z něho, užít si každý pěkný den.....
Její hrob na lesním hřbitově pečlivě opatruje Břéťa, babička si nemohla vybrat lépe. Hrob má jednoznačně nejkrásnější.
A já? Kolikrát si na ni vzpomenu a vždy při této vzpomínce se snažím vytáhnout oba ústní koutky směrem nahoru, směrem k nebi.
