Restaurant

Srpen se přehoupl do druhé půlky a dal možnost vyniknout měšťanskému světu - klidným rodinným domům s čistými zahrádkami. I já si vzpomněla na květinovou rozkoš, na stín mohutného jilmu, na vůni trávy tátovy zahrady. Stýská se mi.

V tomhle smutném rozpoložení jsem přivítala sestru Carol, přišla na domluvenou návštěvu. Již ve dveřích omlouvá Pepého, který byl podnikovým dispečerem nečekaně odvolán na cestu  do Španělska, jeho mohutný kolos totiž zásobuje citrusovými  plody nejrůznější obchodní řetězce naší české vlasti.

„Máš už peníze za byt na účtu?“, drmolí v předsíni Carol a schválně čeká, zda jí dovolím nechat si na nohou lodičky na vysokém podpatku. „Ano mám, díky, nezouvej se“, odpovídám.

Carol a její rodině jsem přenechala otcův dům s podmínkou, že mi doplatí  nynější byt po prodeji jejich zmodernizovaného, stylizovaného a Carol vyšperkovaného příbytku. „No, byt jsme prodali a už jsme se přestěhovali do části tátova domu, s druhou polovinou máme velké plány, posaď se na to."

Pomalu dosedám na křesílko v rohu pokoje.  „Zavři ještě oči a  sim sala bum:  „Restaurant u dvou volantů“, a podává mi  počítačově zpracovaný grafický návrh malé hospůdky v domě našeho táty. „Proboha, co to je?“, div že nepřevrhnu šálek čerstvě uvařené kávy. „Slyšela  a viděla jsi dobře – "U dvou volantů", vymyslel to Pepé, dva volanty – jeden od našeho rodinného kombíku a druhý od náklaďáku, víš tomu jsme také za mnohé vděčni, ale raději, nechci se pře...přeřeknout.“, zakoktá se.  „Carol, je mi úplně fuk, kolik má Pepé v autě i mimo vůz volantů i jak se bude jmenovat váš podnik, ale nejsem si jista, zda by táta s mámou dovolili, aby se v jejich domě provozovala krčma.“ „Za mámu, Vilmo, nemluv, není….,", zčervená Carol, ruka se jí začne trochu třást a rozrušením začne rychleji přikusovat domácí bábovku. „No právě, máma není mezi živými, ale přáli by si to, aby se z jejich baráku stala putyka?“ „Vilmo, prosím, jaká putyka, jaká krčma, co to meleš – slušný podnik a v létě zahrádka s obsluhou.“

"Dělej, jak myslíš, nakonec dům je tvůj“, rezignovaně konstatuji.

„Také nepřijdeš zkrátka, podívej, už jsem rozepsala směny“, švitoří bez přestání Carol, podstrkuje mi vytištěnou tabulku v Excelu. „Pro pana krále, to nemyslíš vážně, co znamená moje jméno tady v těchto kolonkách?" „Vilmi, přijdeš z roboty, jsi doma  - sólo, single, opuštěná, přijedeš k nám a jako servírka či pomocná síla se můžeš nejen seznámit s nějakým budoucím nápadníkem, ale také si přilepšíš nějakou korunkou ke svému platu, dýška v eurech - doslova zlatý důl, v dnešní době nejlepší ryto.“ Zatmělo se mi před očima. Je mi 46 let, jsem ráda, když přijdu z práce, že si mohu na chvíli vydechnout, relaxovat, přečíst pěknou knihu, navíc chodím dvakrát týdně na cvičení v posilovně, k tomu víkendové rozcvičky s Karáskovými a nyní bych se měla  polomrtvá po své pracovní době postavit za pípu, nahodit svěží tvář a doufat, že nalákám na dekolt bodré šenkýřky některého z přítomných alkoholových štamgastů - ne, nikdy. Vzpomněla jsem si na souseda Karáska, jak mi kladl na srdce – říci rovnou ne. 

„Carol, servíruješ mi tyhle zprávy jako bys posbírala všechny kočičince z okolních dvorků a plácla je na zlatý podnos.“ „Ale Vilmo", přerušuje mě Carol," myslela jsem hlavně na tebe.“ „Nezlob se sestřičko, tomu nevěřím, celý život mi předhazuješ a podstrkuješ, co je pro mě dobré, ale máš na mysli především svůj prospěch. Ale já ti už nemusím pomáhat, nemám k tobě žádnou povinnost, máma i táta jsou mrtví, začni konečně žít a dýchat sama za sebe“.

„Vilmo, jsi moje sestra, jediná příbuzná, ty musíš…“, vykřikuje jako vzdorovité děcko Carol.

„Nepomáhala jsem ti dost, vychovala jsem  Sabinu a když jsi se pak vdala za Romana, který se dostal  vaším společným nákladným a luxusním životním stylem na šikmou plochu a zavřeli ho, postarali jsme se znovu s tátou o tebe i obě holky“.

Najednou se zarazím, uvidím totiž jméno Sáry na soupisech směn. „Proč tu máš i Sáru? Ohledně Sabiny to chápu, je jí dvacet a je vyučená servírka. Ale proč Sára, je jí teprve sedmnáct, studuje svoji vysněnou školu, pedagogické lyceum, nechceš jí, doufám, zničit život?“. „To není tvoje starost, Vilmo, holka bude ráda, že si něco přivydělá“. „Nesouhlasím, jsi sobecká, myslíš jenom na sebe, nech Sáru soustředit se na učení, má na to plné právo“.

„To je moje věc, moje dcera, nemluv do toho. A jestli jsem to správně pochopila, obrátila jsi se k rodině zády, Vilmo. Bůhví proč upřednostňuješ ošumtělého a sprostého sousedského dědka před vlastní rodinou. Poslouchej, nemáš čistě náhodou s tímto neandrtálcem vztah, nebo si jenom v něm vynahrazuješ našeho tátu?“ „Jsi vulgární, Carol, moje rozhodnutí znáš, nezměním ho, nechci se udřít, přijít z práce a marš na plac, nota bene – práce číšnice není zrovna moje parketa“.

„Abys nelitovala, paní inženýrko, až ty budeš potřebovat pomoc, u nás ji nenalezneš, zapomínáš, že jsi sama a nemáš děti“, s jedovatými slovy odchází Carol, v předsíni na mě vyplázne jazyk a pořádně bouchne vstupními dveřmi.

Jsem rudá jako krocan, otevřu okno a pořádně zařvu: „Nechceš, aby se ten pajzl jmenoval: „U rozzuřené opice jménem Carol", můžu ti hned přinést foťák, vyfotíš se a pověsíš svůj ksicht rovnou na vývěsku", ječím v amoku na celou ulici.

 „Víš, co mi můžeš, ségra .....“ vříská z plných plic Carol, která ve vzteku, otočená zády k oknu mého přízemního bytu, naznačující plácáním obou rukou do svého pozadí, co jí tak mohu, náhle ztrácí balanc a předkloněnou hlavou plnou silou naráží do právě  přicházejícího pana Karáska......