Quaeritur

Po šťastném přistání balónu se stále nacházel Kíf  ve stavu extáze a na otázku: „Jak probíhal let?“, jen šťastně a beze slov přikyvoval. „Neptejte se Kífa na nic, je to jeho Salvátoro“, důležitě napomíná všechny přítomné senior.

Auto s usměvavým řidičem Štěpánem nás odváží zpět na dvorek, kde už necháváme nerušeně vybuchovat zátky šampaňského a s požitkem si  vychutnáváme lahodnou bublinkovou sonátu.

Při rozmluvě s Helenou si oživuji vzpomínky na návštěvy léčebny, kde jsem se setkávala s mámou. Vybavuje se mi dokonce i vůně na chodbách ústavu – směs dezinfekce, podávaných jídel a vůní z flakonů nejrůznějších voňavek přítomných návštěv i pižma pacientů. Chvílemi upadám do depresivní jámy, ze které mě ostatní vytahují svými otázkami a optimistickým pohledem na svět umocněným alkoholovým přídavkem.

Začíná se stmívat, orchestr noční oblohy slavnostně hraje pro všechny zúčastněné zpěvy slávy a rozkoše.

Kíf prosí svého otce, zda může Heleně ukázat ZooMumbu, kterou má náležitě vyšperkovanou a připravenou pro první veledůležitou návštěvu. Po jeho prosbě se změní Karáskův obličej ve vymačkaný citrón se špetkou pepře, je mu proti vůli odhalovat nedůstojný vnitřek bytu, kde se už pěknou řádku let hromadí spousta věcí, jenž dosloužily a marně čekají na svou poslední kontejnerovou cestu.  Diagnóza:  „Nevyhazuj nic, vše je potřebné“ sice ještě nikoho nedoprovodila na práh smrti, ale pekelně -  potvůrka, znepříjemňuje život, především když se ohlásí jakákoliv návštěva. „Slečno Heleno, prosím, omluvte ten brajgl“, provinile klopí oči  senior. Helena se usměje, vezme Kífa za ruku a už se oba ztrácí v přízemí domu.

Přesně v deset hodin večer vylézá na svůj balkón Hlavičková: „Od této chvíle začíná noční klid, vyzývám k dodržování!“, řve do opojné noci skřípavým stařeckým hlasem. „Jdete si sousedko pro výslužku? Máme tady toho ještě dost, ale jsme zmoženi mokem a krásou přítomných žen, tak nemáme sílu vám proviant zabalit, musíte sejít dolů“, vyzývá ji Karásek.

Během chvilky je Hlavičková dole, v jejích očích se zračí odlesk radosti při představě následného požití daných lahůdek, překotně  balí vše, co jí přijde pod ruku, do přinesených síťovek. „Špatně vidím, ty lampióny vydávají málo světla, sakra“, hořekuje a Štěpán se nabídne, že posvítí mobilem. Zuřivé pakování do síťových zavazadel nabírá na síle. Náhle se vdova zarazí: „Kde je oslavenec Kíf?“. „Ukazuje Heleně ZooMumbu“, neochotně odpovídá Karásek. „Co ukazuje? Karásku, vy nemáte rozum, kluk nemá rozum, když si představím…..“, a mávne znechuceně rukou.

„Quaeritur – o to jde, o to běží, sousedko, raději si nic nepředstavujte, ať z toho nemáte infarkt“. „Bláznivý dědku“, zhurta poznamenává Hlavičková a odchází s taškami plnými jídla. „Rejpavá bábo, dobrou noc, zapomněla jste se s námi  rozloučit“, směje se Karásek starší.

 „Quaeritur, přátelé, pamatujte, každému jde v životě o něco jiného – někomu něco dokázat, někoho udělat šťastným, být někomu oporou, no a jsou bohužel i chudáci, kterým jde jen o to, aby se měla jen jejich osoba dobře, na druhých jim zhola nic nesejde. Je mi jich líto“, soustrastně  promlouvá senior Karásek a hlavu natáčí směrem k balkónu Hlavičkové.

Jakoby svým proslovem starou rejpalku přivolal, stojí zase na své lodžii, šermuje holí a vříská: „Je půl dvanácté, pokud ihned neukončíte tuto oslavu, zavolám policii, varuji vás“.

„Bože, bože, to je opravdu ztracený případ“, smějeme se a raději zhasínáme lampióny.

Přichází Helena s Kífem, který přešťastný ukazuje dárky od Heleny - tričko, jež si už stačil obléci, polštářek a hrníček, vše s natištěnou fotografií sličného obličeje Heleny.

Ještě chvíli si potichu vychutnáváme slavnostní zpěvy svítících hvězd na noční obloze – krásná to symfonie plná vítězoslávy a rozkoše. Všem je nám krásně, všichni jsme v ten okamžik šťastní. A to je naše slavnostní quaeritur!