Půlnoční

Je Štědrý večer. Evžen Drásal, osmdesátiletý emeritní gymnazijní profesor, ho od smrti své manželky neslaví. Pouze jednu jedinou tradici dodržuje – účastní se půlnoční mše, každý rok v jiném pražském kostele.

Letos to má jen pár stanic metra. U východu, na konci pohyblivých schodů, stojí Ona. Laciný kožich, síťované punčochy, krátká minisukně, vysoké podpatky. „Dobrý večer, nevíte, kolik je hodin?“, zeptá se Evžena a potáhne z cigarety. „Jedenáct, slečno, nezlobte se, spěchám“, procedí napůl pusy vdovec. „Jdete na půlnoční?“, pokračuje v otázkách a típne cigaretu. Evžen zrychlí krok, nechce se s takovou osobou zastavovat.

Jenže Ona ho pronásleduje a volá: „Prosím, pane, mohu jít s vámi, já ještě na půlnoční nebyla, prosím, vezměte mě s sebou, nebudu překážet“. Profesorovi je její náklonnost nemilá, zvlášť když ho dohání a nepříjemně zesiluje svůj hlas. Lidé se začínají otáčet. „Dobrá, dobrá, pojďte, ale už ani slovo, ani slovíčko, rozumíte!“ Přikývla a slib dodržela. V kostele ho doprovodila až do lavice, posadil se a Ona zaujala místo v patřičném odstupu.

Když mše skončila, nabídla mu svou paži. Přijal s vědomím, že už brzy bude její přítomnost minulostí. Před kostelem ho ještě požádala o propisku. Z kabelky vylovila, ve tmě nerozpoznatelný, předmět, na který hbitě něco napsala a poté strčila do kapsy profesorovy zimní bundy. „Promiňte, nic víc nemám…“, omluvně prohodila a zmizela neznámo kam.

Po příchodu domů zjistil Evžen, jaký to vlastně dostal „dárek“. Byl to černobílý akt ženy. Poznal ji. Ležela na kanapi ve velmi svůdné pozici. Na zadní straně se vyjímalo kostrbaté písmo: Milému příteli za nevšední zážitek věnuje Jane. V první chvíli chtěl nemravný obrázek roztrhat, pak však přistoupil k visící zarámované fotografii své ženy, kterou se slovy: „Promiň, Liduško“ políbil, svěsil a otočil lepenkou vpřed. Pak si sedl na houpací křeslo, vzal do jedné ruky akt mladé ženy a do druhé ruky lupu. A kochal se a kochal. 

-------------------------------------------------------------------------------

Minipovídku jsem napsala před šesti lety, mám ji moc ráda, protože z ní dýchá atmosféra končícího Štědrého večera.

Přeji všem čtenářům nezapomenutelný zítřejší slavnostní den a do nového roku 2021 hlavně hodně zdraví, životních sil a radostí ze života.