V týdnu jsme já a můj pes hlídali vnučku Stelinku, když se v brzkých ranních hodinách ozval na naší zahradě příšerný vřískavý štěkot, připomínající rek fantasmagorického tvora, který přišel vykonat ukrutný vražedný zločin.
Lekl jsem se. Vysloveně mi ztuhla krev v žilách. Strach mě profackoval tak intenzivně, že jsem se meteleskum bleskum postavil na své neklidné parkinsonové končetiny, hodil na sebe župan a utíkal podívat, co se stalo. Měl jsem zlé tušení, že bláznivému sousedovi, kterému švihalo v mozku, zase utekli jeho divocí psi. Tahle dvě ubohá zbídačená psiska byla umístěná v miniaturních ohradách, které ten podivín sbil z kdejakého harampádí. V tomto plastovo-dřevěném venkovním vězení běhali jako pomatení sem, tam, pořád dokola a k tomu všemu od nedostatečné stravy vydávali šílené zvuky.
Kolikrát jsme již na situaci upozorňovali, psali na patřičná místa, telefonovali, zvlášť když psi několikrát vyběhli ze zpustošené zahrady a nebezpečně se pohybovali po vesnickém terénu. Bohužel jsme nezmohli nic, nebylo totiž zjištěno týrání psů a situace zůstala nadále beznadějná.
Při svém nečekaném apelu jsem zaslechl zvenčí slabý sípot mého jezevčíka, jemuž jsem dal jméno Termix - podle mé nejoblíbenější pochoutky - čokoládového termixu. Psíkovi jsem udělal menší výklopná dvířka ve verandových dveřích, aby se mohl kdykoliv v noci zajít ven vymočit.
Nestačil jsem se ani obout, na verandě popadl hůl a vyběhl ven. Tam jsem ho viděl - sousedův hysterický velký pes, směska snad všech velkých plemen, útočil na mého malého Termixe. Ten se nedal, bojoval s ním ze všech sil.
Pevně jsem chytil hůl a bušil do té nestvůry s vyceněnýma zubama hlava nehlava. Ucítil jsem obrovskou bolest na pravém lýtku, ale neměl jsem čas, zabývat se válečným zraněním....
Bitva netrvala dlouho, ale mně se zdála věčnou.
Konečně se nám podařilo příšeru zahnat, byli jsme na pokraji životních sil. Termi ležel polomrtvý u mých nohou, krvácel. Vzal jsem jeho tělíčko opatrně do náručí a s prokousnutou nohou se dobelhal na verandu.
Tam stála uplakaná Stelinka: "Dědečku, já myslela, že vás zabili", plakala a vrhla se mi do náruče. S bolestí jsem dosednul na verandové křesílko se zraněným Termixem na klíně.
"Dědečku, jaktože se usmíváš, vždyť oba krvácíte", rozpláče se ještě více vnučka.
"Ty naše hvězdičko - Stelinko, neplač, usmívám se proto, že jsme ubránili náš dům i zahradu, Termix se rval do posledního dechu, je to velký hrdina. A otevři, prosím, dveře, chci pozdravit to nádherné vycházející žluté slunce na blankytně modré obloze a pak už zavoláme tvojí mámě", stisknul jsem vnučce jemně ručku a s největší opatrností pohladil svého těžce zraněného věrného psího přítele.
