Kolem půlnoci mě budí domovní zvonek, který hystericky řve na všechny strany. Velmi neochotně vstávám z vyhřátého lože a šourám se otevřít. Ve dveřích stojí zkroucený, ukrajinský kamarád Jurij - celý od krve.
"Pro pana krále, Jurij, co se stalo, jak jsi mohl v takovém stavu přežít cestu z Ukrajiny", nevěřícně kroutím hlavou a pomáhám vyčerpanému muži dosednout na lavičku v předsíni.
"Zavolám záchranku", navrhuji rychle, ale Jurij mě zastaví: "Nikoho nevolej, Františku, nic mě nebolí, opravdu", snaží se usmát.
"Musím - jde o tvůj život, vždyť krvácíš téměř ze všech orgánů", vykřiknu se zděšením.
"Říkám ti, že mě nic nebolí a dej už pokoj se sanitkou, mám k tobě prosbu, dobře poslouchej...."
"Vodu, přinesu ti vodu", uvažuji nahlas dál.
"Hernajs, Franto, drž už klapačku a dávej pozor, potřebuji od tebe jednu velmi důležitou věc. Podívej, všechno tohle staré rozpíchané a zhuntované krvavé maso dávala dohromady jedna překrásná zdravotní holka a já, blbec, jsem jí nemohl vidět ani slyšet, jen cítil její hebké prsty na svém těle, nádherně voněla a ze všech sil se snažila mě z toho dostat"
"A jak tě mohla v takovém stavu nechat cestovat?", rozčiluji se.
"Francku, dost! Popisuji ti, jakou mám strašlivou smůlu, že jsem se na své pozdní roky setkal s nejúžasnějším stvořením na světě a já smolař, jsem tuto nadpozemskou vílu nemohl vidět, nemohl jsem s ní mluvit, navázat kontakt. Ale ty mi zítra tuhle krásku detailně popíšeš, od hlavy až k patě, tak jak jsme to vždy dělávali, nesmíš vynechat vůbec nic, slib mi to. A už se na nic neptej a šoupni mě do nějakého brlohu, jsem děsně utahanej!"
Dovlekl jsem tedy raněného Jurije do své rozestlané, ještě teplé, postele.
Já se uvelebil na kuchyňském divanu, nešel jsem spát, bál jsem se, že má Jurij krvácení do mozku a do rána nepřežije.
Uvařil jsem si kafe a vzpomínal na naše seznámení. Jurij pocházel z Charkova, v Praze studoval přírodovědeckou fakultu, na níž jsem přednášel. Mezi námi byl věkový rozdíl sedmi let.
Oba jsme se intenzivně zajímali o něžné pohlaví, já bohužel pouze teoreticky, zato Jurij až moc prakticky. Byl velký fešák a žádná sukně, která kolem něho prosvištěla, ho nenechala chladným. Já bohužel nepatřil mezi muže šarmem políbené, ale uměl jsem zase ústně zpracovávat vše, co mé oko zahlédlo. Barvitě jsem popisoval Jurijovi všechny krasavice v okolí.
Ještě něco nás však "spojovalo". Data příchodu na tento svět, která se o obou pojila s jistými událostmi. Já se narodil v den, kdy si každý rok dávají dostaveníčko všechny ježibaby a čarodějnice, k tomu všemu se ještě právě v tento den a rok dobrovolně usmrtil jeden z největších lidských netvorů: Adolf Hitler - 30.4.1945.
Jurij, jak se později ukázalo, se narodil ve stejný den jako ruský prezident Putin - 7.října 1952.
Na to všechno jsem vzpomínal a vzpomínal, až jsem nadobro usnul...
-------------------------------------------------------------------------
Ráno jsem se probudil v krkolomné poloze na kuchyňském křesle.
Okamžitě jsem se běžel podívat do ložnice, kde jsem našel své lůžko rozestlané tak, jak jsem ho opustil. Po krvi žádná stopa. Kde zmizel Jurij?
Nebyl však čas luštit tuto záhadu. Byl jsem objednán na prohlídku ke svému praktikovi.
"Tlak vám změří sestřička Oksana, je tu nová, přišla z Ukrajiny, zaučuje se", vítá mě v sesterně dosavadní sestřička Alenka a koketně na mě zamrká.
Z Oksany jsem nespustil oči, krásnější dívku jsem jaktěživa neviděl, doslova jsem nestydatě, s otevřenou pusou, čučel a dokonce jsem ani při svém netaktním civění neslyšel výzvu mého lékaře k příchodu do jeho ordinace.
"Vidím, že jste ještě jura, pane Miloto", směje se mladý doktor a já nevím, jak mu mám danou situaci vysvětlit, tak raději mlčím.
Všechno, co se mi v současnosti děje, mi připadá šílené.
Když se za mnou konečně zavřou domovní dveře a já přijdu domů, marně se snažím najít ztraceného Jurije, zazvoní mi mobil.
"Ahoj táto, jak ti dopadla prohlídka?", ptá se dcera Štěpánka, která nečeká na odpověď a pokračuje: "Prosím, tati, je mi to moc líto, ale tvůj kamarád Jurij před čtrnácti dny zahynul při bombardování Charkova, včera přišli do Prahy jeho příbuzní..."
Najednou je mobilní aparát neskutečně těžký, pokládám ho na stůl a jdu do obyvacího pokoje.
Tam v obývací, retro, stěně mám vystavenou fotku nás dvou, jak se držíme kolem ramen a smějeme se. Dám ji opatrně na konfereční stolek a uslzený začnu povídat: "Tak si představ, kamaráde, že jsi měl pravdu, ta Oksana je neskutečně krásná, určitě je tou nejkrásnější dívkou na světě........".
