Pořád se ještě umíme smát…

Tato příhoda se stala v jeden obyčejný, všední den, brzy ráno. Prázdná nádražní hala se právě začínala plnit prvními cestujícími. V jejím rohu, na lavičce, skrčeně  seděl muž, pravděpodobně bez domova, soudě podle špinavého, roztrhaného oblečení. Křivě nasazený slamák skrýval jeho drsnou, životem zjizvenou, tvář.

Náhle se tento člověk pohnul, klobouk mu padá z  hlavy, zvláštním pohybem zavrávorá a jakoby v rytmu samby se kymácí ze  strany na stranu, následkem čehož začíná  reagovat  jeho bezzubá pusa otevřením dokořán a vydáváním  velmi hlasitého řinčivého smíchu, jehož mohutná ozvěna se šíří jako uragán celým temným nádražním foyer (foajé).

Chechot neustává, nabírá na intenzitě,  až se přímo změní ve vydatný  řehot a právě spěchající lidé, kteří ve své nejvyšší rychlosti míří do práce, nebo se z ní vracejí, překvapeně zastavují, kroutí hlavou, dokonce se někteří opovážlivci odhodlávají nezdvořákovi hrozit zdviženým ukazováčkem.

Jen jedna, jediná,  ženská hrdinka, přistupuje  pomalým krokem ke smějícímu se individuu. Když už se ocitá  přímo naproti, stále se smějícího se  bezdomovce, rozkročí se, dá ruce v bok, vypne hruď a…………….

Místo rozzlobeného napomenutí se nechává strhnout smíchem  a rozesměje se svým hlubokým ženským altem, následkem čehož se začíná  rozehrávat zvuková ranní nádražní opera, která v sobě nese smích, dobrou náladou, lásku, souznění…

Přidávají se další a další človíčkové, každý se směje po svém, a hlavně a především, nikdo se za svůj projev nestydí. Celá hala je uvolněná, bez stresu, nadávek, napětí, starostí, vzteku………………..

Tato krásná synchronizace prostupuje všemi přítomnými a jakoby jejím vyvrcholením se stalo slunce, které právě vychází na oblohu a jeho paprsky prosvítají  skrz otevřené dveře haly a prosvěcují celý, pro dnešní den, sváteční prostor.

Po několika málo minutách, kdy se směje i výpravčí s ostatním nádražním personálem, korpulentní paní ještě za přítomnosti svého doznívajícího smíchu, vytáhne kapesník, otře  si jím  obličej, popadne u nohou ležící napěchované igelitové tašky a za ohromného potlesku vděčných diváků odchází s lehkým úsměvem na rtech směrem první vlakové nástupiště.

Zasloužený aplaus zní ještě hodně, hodně dlouho, snad ho ještě slyší pasažéři právě v onom osobním vlaku, který „hrdinku“ odváží vstříc záležitostem všedního dne.

Ten krásný, spřízněný potlesk byl věnován neobyčejné ženě, která dokázala ten den nemožné – zastavit v nádražní hale čas.  A my všichni, ostatní, jsme v tento kouzelný okamžik zjistili jednu velmi důležitou věc, že žijeme v krásném světě, protože se můžeme kdykoliv a  kdekoliv nerušeně od srdce zasmát a hlavně a především  - pořád nám to jde, pořád se ještě umíme smát........

PS: Davídku, synu, plnou horu smíchu k Tvým dnešním báječným 10. narozeninkám!