Neznámá víla

Máma mi dala jméno Bedřich, podle hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Bohužel mám se svým jmenovcem společné jen to, že si rád jeho příjmením vylepším šálek denní černé kávy. Ale i to má háček, moje smetana je s malým s.

Takže nemám ani hudební sluch, ani muzikální povahu a k tomu všemu jsem pro ženské plémě absolutně nepřitažlivý typ. Vyfasoval jsem ke vší smůle nepříjemnou, bolestivou a hyzdící nemoc zvanou lupenka. Pro tuto mizérií jsem zůstal do svých pětatřiceti let křehkým pohlavím nepolíbený.

Bydlím pouze s mámou, tátu odvál čas jinudy, lépe řečeno mladý vánek ho odloudil od původní tříčlenné rodiny.  

Naše soužití není zrovna idylické, máma mně neustále upozorňuje na moje onemocnění, žalostně nade mnou spílá a vyčítá si kdeco, snad i tu noc, kdy mě počala. Abych se jejího lkaní zbavil, vyrážím vždy začátkem července na samotářský trampský výlet do nedalekých Beskyd. Tam přenocuji dva, tři, dny pod širákem a psychicky odpočatý od řečí své nešťastné mámy se zase vracím domů.

Letos jsem opět vyrazil. Před odjezdem jsem však musel vyslechnout přednášku mámy, která, čím jsem starší, tím více se časově protahuje. Mastičky, léky, klíšťata, lesní vrazi a zloději. Letos k nim přibyl i Covid. 

------------------------------------------------------

Vystoupil jsem na známém nádraží, svoji trampskou trasu totiž neměním, zůstává vždy stejná.

Na malém vlakovém nádražičku pracuje i bydlí výpravčí stejného stáří i osudu. Má znetvořenou pravou část obličeje. Nevím, jak se mu to stalo, zda-li od narození či úraz. Nikdy jsme se nepustili do rozvláčných řečí, jen si  kývneme na pozdrav, popřípadě prohodíme pár zdvořilostních frází a pokračujeme každý svou cestou.

Letošní horký červencový den jsem jako vždy vystoupil z motoráku, zamával výpravčímu a hodlal se co nejdříve ztratit v lese. Jenže nádražák mi dával znamení, že se mnou potřebuje hovořit. Vedle něho stála elegantní žena, středního věku, tipoval bych nejméně o deset let starší nežli já. Byla štíhlá s jemnou, hezkou tváří. Na sobě měla oblečené modré šaty poseté kopretinami a na nohou bílé páskové sandále s malým podpatkem. Na hlavě usazený módní slaměný klobouček s modrou stuhou.

"Dobrý den, tady paní hledá hřbitůvek, kolem kterého chodíte na své turistické trase", promluvil ke mně výpravčí a Ona se lehce usmála. Slušelo jí to. "Mohla bych jít s vámi?", zeptala se mile. "A...ano, ale je to mnoho kilometrů, nejste vhodně oblečená", zkusil jsem ji upozornit na složitost cesty.  "Mám v batohu nějaké věci na převlečení, prosím", otočila se ke mně zády, aby své zavazadlo patřičně ukázala. "Tak můžeme vyrazit", nečekala na odpověď, rozloučila se s nádražákem a připojila se k mojí osobě.

Šli jsme mlčky vedle sebe. Promluvila až při první odpočinku, bylo se třeba napít. "Na tomto hřbitůvku mám pohřbeného strýce, chtěla jsem se s ním rozloučit", řekla smutně a sklopila zrak. Soucitně jsem kývnul hlavou, nevěděl jsem, jak se mám v takových situacích zachovat. Nikdy jsem nebyl o samotě s tak pěknou ženou.

"Jmenujete se?", ptá se dále. "Bedřich a vy?", reagoval jsem okamžitě, trochu mě však zklamalo, že nenabídla tykání. "Třeba Bedřiška, když dovolíte", řekla polohlasně a maličko našpulila rty. "Proč by ne", souhlasil jsem. 

A pak jsem začal povídat, jako bych chtěl ze sebe dostat všechno to, co jsem uvnitř sebe za ty roky nashromáždil. Prozradil jsem patálie svojí nemoci i nešťastné panictví, které je mým životním prokletím. To jsme zrovna stáli na kopci, pod nimž byl umístěn maličký hřbitůvek, který chtěla navštívit. Sedli jsme si vedle sebe a sledovali spolu ten ostrůvek mrtvých. 

"Mohu vás políbit?", zeptala se odvážně. Zrudnul jsem, nikdy jsem takovou nabídku nedostal. "Zavřete oči", pobídla mě. Udělal jsem to. Zem se zatočila. To, co následovalo pak, bylo kouzelné, čarovné, nadpozemsky nádherné. Byl jsem v ráji. Cítit jsem její hebké tělo, kterého jsem se na všech místech dotýkal. Mohl jsem také bezostyšně ochutnávat tajemství jejího kouzelného rozkroku.

Byl to ráj, který jsem si plnými doušky užil na této zemi.

Když ráj skončil, pohladila mě jemně po vlasech a naznačila, že si odskočí a za chvíli bude zase u mně. Slastně jsem se protáhl, zavřel zase oči, přepadl mě vteřinový spánek.

Rychle jsem se však vzpamatoval. Ji jsem však neviděl, čekal jsem asi patnáct minut, poté jsem prohledal houštiny, kde zmizela. Marně. Běžel jsem jako blázen na hřbitůvek, nebyla tam. Zklamaně jsem odcházel a protože se smrákalo, roztáhnul jsem spacák. Celou noc jsem nezamhouřil oči, uši jsem měl nastražené, aby mi neunikl žádný zvuk.

Ráno jsem se vydal po stopách důvěrně známé trasy. Jenže z túry jsem neměl zhola nic, stále jsem musel myslet na Bedřišku. Strávil jsem tedy ještě jednu noc v lese, poté jsem se rozhodl definitivně vrátit.

------------------------------------------------------------

Na nádraží je nezvykle rušno, ve stanici stojí náhle zastavený vlak, policisté, pohřební vůz.... 

Na peróně sedí uplakaný výpravčí. "Co se stalo?", opatrně se zeptám. "Ona - Pavla, ta kráska, co hledala hřbitov, skočila pod vlak, přišla za mnou včera večer, spala u mě, ráno jsem ji nemohl najít, skočila pod vlak -  tam v té zatáčce", ukazuje a celý se chvěje. "Nemohl jsem nic dělat, bylo to daleko, neviděl jsem, nevěděl jsem....", stále sedí a dlaněmi si otírá uplakané tváře.

Náhle se naše oči setkají, je v nich to křehké mužské souznění, to prožité naplnění, ta nádherná milostná slast, která nám byla touto neznámou vílou oběma darovaná. 

"Je mi to moc líto, jmenuji se Bedřich", podávám mu ruku. "Já jsem Pavel", oplácí mi stisk. Sluníčko likviduje  slzy na Pavlově zhyzděné tváři a moje tělo ukazuje v celé své lupenkové kráse.

Je mi to jedno, naše společná neznámá víla se právě navždy rozplynula.........