Nevydařené rande

Pracuji v tříčlenné partě topenářů. Parťáci mě oslovují "Lopata" podle tvarů uší a rozměrů rukou. K tomu všemu mám tělisko jako medvěd, který se přecpaný uchyluje k zimnímu spánku. Co naplat, každý máme nějakou tu nedokonalost!

V létě dostala naše parta menší melouch v jednom domově důchodců. Tam se kolem mojí korpulentní postavy začala ochomýtat jedna docela elegantní babča. Vždy se zastavila, sledovala mou práci a s noblesní pózou zahájila konverzaci týkající se většinou počasí. Tohoto zájmu si všimli moji spolupracovníci a hned jsem byl terčem jejich nejapného posměchu. "Kdy máš, Lopato, další rande?", pochechtávali se s drzostí jim vlastní.  "Asi si stará panička ráčila všimnout, v jaké káře nás vozíš na šichtu, proti ní jsi poupátko v rozkvětu a ještě s vlastním fárem, to by na staré roky udělala terno", chechtali se tihle zlomyslníci a naráželi na mou starou dobrou dodávku.

Starší dáma, jak jsem se později dozvěděl, si nechala říkat Agnes, Anežka jí pravděpodobně nepřipadalo dosti honosné. Byla takovou vůdčí osůbkou v tomto zařízení. Vedla  umělecký kroužek  pro starší a pokročilé zaměřený na tanec, recitaci a jiné prkotiny, ve kterých se já jen stěží vyznám.

Tušil jsem však, že její permanentní zaostření na mou osobu bude mít vypočítavý charakter. Nemýlil jsem se. Tři dny před ukončením zakázky to na mě vybalila. "Potřebuji odvoz, domluvila jsem si rande s jedním starým elegánem, jenže je to hodně daleko, s několika  přestupy: vlak - autobus - zase vlak, nedala bych to ve svém věku. Odvezl byste mě tam autem. Samozřejmě zaplatím, prosím....." , sepjala demonstrativně ruce.

"Podívejte, paní Agnes, obraťte se na někoho jiného, mě dobře neznáte, co kdyby ...", snažil jsem se zachovat dekórum a nějak se z toho diskrétně vykroutit. Rozesmála se a skočila mi přímo do řeči: "Vy byste na mě nic nezkoušel, to já poznám, jste slušný mladík". 

"Nezlobte se", přál jsem si mít tenhle rozhovor co nejdříve z krku.

"Nezlobte se -  to jako proč?  Že si ke mně nic nedovolíte, nebo nemáte koule splnit jedné staré dámě možnost si ještě na stará kolena povyrazit, no, řekla bych si jinýmu..."

"Tak řekněte", s oddechem jsem to kvitoval. "Nechte mě domluvit, řekla bych si jinému, kdyby tady jiný byl, ale jste tu jenom vy, tak prosím, v sobotu v osm, buďte přesný" zvedla bradu a bez rozloučení odešla.

                                     ----------------------------------------------

Tisíckrát jsem si vyčítal, že jsem nebyl schopný říci rezolutně ne. Nakonec však mé dobré já zvítězilo a proto jsem byl v jistý čas na smluveném místě.

Paní Agnes jsem však sotva poznal, blonďatá paruka, elegantní sluneční brýle, boty na podpatku, kožená černá sukně, leopardí halenka. Štramanda, které to mimořádně slušelo a věkem jí to hodilo o dvacet let zpátky. Mrštně se usadila na místo spolujezdce, usmála se a prohodila: "Jsem aspoň trochu k světu?" "Určitě, moc vám to sekne, ale mám trochu obavy, zda vám bude ten starý fešák stačit?" Křečovitě se usmála a dodala: "Bez obav, jedem!"

Do cílové stanice jsem ani nepotřeboval navigaci, paní Agnes cestu znala, měl jsem dojem, že na rande nejede poprvé. Zastavili jsme u zbědované chalupy s rozvrzanými a zrezivělými vraty. Za branou štěkal cholerický pes. Po zazvonění se vrata otevřela a v nich stála sympatická boubelka s asi tříletým klučíkem, oba společně tlačili invalidní vozík, na kterém seděl bezzubý stařec s amputovanou pravou nohou.

Překvapeně jsem se podíval na paní Agnes, stála tam jako jedna ze soch z Karlova mostu a zmohla se pouze na vytřeštěné oči.  Stařík se rozchechtal a vyhublým ukazováčkem netaktně ukazoval na Agnes a koktavě vykřikoval: "M...m....maškara!"

"Promiňte, omlouvám se, děda je nemocný, má Alzheimera, nezlobte se", červená se ostudou boubelka.

"Původně jsem si jela s tebou, Stanislave, vyrovnat účty. Chtěla jsem tě pořádně kopnout tam, kde se nachází tvé hříšné místo. K tomu jsem ještě měla v úmyslu vyrvat ti z hlavy poslední zbytky plesnivých chlupů a vyrazit všechny tvoje vlastní ztrouchnivělé zuby, protože já, na rozdíl od tebe, mám pořád ještě páru. Ale teď, když vidím, jaká jsi troska, tak řeknu něco, co bych ještě před pěti minutami vypustila z huby jen pod pohrůžkou smrti, odpouštím ti, Stanislave, přestože jsi takový prevít...." z plna hrdla vykřičela Agnes svůj, ve své duši nahromaděný, monolog  a otočila se směrem k odchodu. Stařec stále ukazoval prstem a vykřikoval jedno a totéž slovo.

"Počkejte, prosím, přijměte pozvání na kávu, když už jste vážili tak dlouhou cestu, dědu nechám tady na dvoře, ať si v klidu popovídáme", přesvědčovala nás jeho kulatá vnučka. Agnes se na mě podívala, já pokrčil ramena, v duchu jsem si však návštěvu přál. Asi to poznala, proto zavelela: "Tak na chvíli, nebudeme zdržovat".

Káva voněla, bábovka chutnala výtečně. Boubelka se stále omlouvala nad neutěšeným stavem domu, opustil jí přítel a ona zůstala sama s tříletým synem a invalidním dědou. Paní Agnes se potichu vytratila, myslel jsem, že šla na WC, ale ona chodila po domě, po dvorku a vše si důkladně prohlížela. Měl jsem dojem, že to tady velmi dobře znala.

Asi po dvou hodinách jsme se rozloučili, zavezl jsem Agnes zpátky do domova. Poděkovala mi, omlouvala se, že mi neřekla pravdu, neboť kdyby hned odhalila svůj plán, tím tuplem bych odvoz odmítnul. Chtěla mi ještě v autě podstrčit nějaké peníze, já je nepřijal, musela mi však slíbit, že mi dopodrobna povypráví svůj příběh. Protože se cítila být už unavená, domluvili jsme se na příští sobotu. Při výstupu z auta se ke mně otočila a prohodila: "Prosím, slibte mi mladý muži, zkontaktujte tamtu sympatickou boubelku, co jste na ni stále házel očko a buďte rychlý, neotálejte, ruku na to..." "Ano, slibuji tedy", opatrně jsem ji plácl do maličkaté dlaně. 

Agnes se usmála a já měl pocit, že jsem získal v téhle bábrlince novou prima kamarádku.

                                      ---------------------------------------------------------

Týden utekl jako voda. V sobotu, v době návštěv, jsem nervózně přešlapoval u pultíku recepce. "Jdete za paní Agnes, počkejte, zavolám, paní ředitelku", vítá mě se smutnýma očima mladá recepční. "Není třeba, vím, kde má paní Agnes, pokoj" sebevědomě kráčím po schodech starobylého schodiště. "Počkejte, stůjte", ozývá se za mými zády rezolutní hlas šéfky domova.

"Paní Agnes, bohužel včera zemřela, ve spánku, selhalo jí srdce, je nám to moc líto", tragická zpráva se rozléhá vstupní halou.

Už si nepamatuji, jak jsem se dopotácel do své dodávky. Uvnitř jsem se rozbrečel jako želva. Při tom vzlykání jsem náhle uslyšel  poslední slova paní Agnes: "Neotálejte, rozjeďte to, jeďte za ní .." 

Tak jsem chytnul volant, sešlápnul plyn a rozjel se....