Nepřizpůsobiví

Margita zapadala do polstrovaného křesla níže a níže. Čím hlouběji byla, tím více jí píchlavé jehličky bodaly do celého těla. V její hlavě se mezi sebou, jako smyslů zbavené, mlátily žhavé a ledové emocionální vlny.

"Vaši synové jsou nezvládnutelní, nenapravitelní, nepřízpůsoboví......", vyjmenovává pomalým tempem výchovná poradkyně a pokaždé klade na první slabiku hlasitý přízvuk.

Přítomné dvě učitelky i zástupkyně souhlasně přikyvují.

"Vychovávám všechny čtyři sama, manžel zemřel před osmi lety při důlním neštěstí a já mám dvě zaměstnání, abych je uživila", obhajuje se Margita a jen stěží zabraňuje slzám, aby se nerozhodly opustit její unavené oči.

Výchovná poradkyně nasucho polkne: "Proto musíte být důslednější, musíte je stále kontrolovat, zabavovat jim cigarety, alkohol, dbát aby se v noci nepotulovali na ulicích, neboť v hodinách vyspávají  a když je vyučující vzbudí, jsou drzí.... Pokud to však nezvládáte, je to nad vaše síly, obrátí se škola na sociálku, která posoudí, zda by nebylo vhodnější....."

"Prosím", skočí Margita do  proslovu: "Nedělejte to - klukům domluvím, prosím, prosím", sepne ruce a oči začnou štípat, neboť nahromaděné slzy chtějí ven. Před sebou však vidí čtyři kamenné tváře.

"Takže jsme domluvené, pokud se chování nezlepší, budeme informovat sociálku, podepište zápis výchovné komise", diktuje Margitě pokyny pečlivě upravená výchovná koordinátorka.

Rozrušená Margita  jen stěží najde východ z budovy.

Až zde, venku, na svěžím vzduchu, nechává volně proudit vodopád slz.  Sleduje  projíždějící auta na rušné ulici a uvažuje, zda má skočit.

Vyřešilo by se něco?

Nevyřešilo by se zhola nic, jen svým chlapcům by ještě více naložila. Vždyť by se její smrt dotkla předevších jich a oni přece svoji mámu milují nade vše. Už vidí ty novinové titulky: "Sebevražda zoufalé romské matky".

Přinutí se tedy silou vůle dojít do svého obydlí. Před oprýskaným pavlačovým domem sedí na lavičce stařičká sousedka Rut, nejstarší, devadesátiletá, obyvatelka domu.

"Proč pláčete Margitko", usměje se konejšivě.

"Jdu ze školy, zase výchovná komise, moji kluci jsou nepřízpůsobiví", rozpláče se znovu Margita.

"Přisedněte a poslouchejte, něco vám povím. Tedy mojí osobě se vaši kluci dokážou přizpůsobit parádně, nakoupí, co potřebuji, pomáhají s venkovním úklidem, vynesou vždy smetí, které je čeká za dveřmi a to všechno sami od sebe, tak jací nepřizpůsobiví?", pohladí Margitu po uplakané tváři.

"A ještě něco vám povím, v deseti letech jsem byla v koncetráku. Ano -  moje tělo se přizpůsobilo tak, že vypadalo, že každá další minuta bude jeho poslední. Ovšem hlava - ta se nepřízpůsobila nikdy, vždy žila jako předtím - uprostřed mojí milované rodiny.  To co bylo totiž v mojí hlavě, mi nikdo a nic nemohl vzít, tam jsem prožívala tu nádhernou svobodu. Díky tomu jsem také přežila".

"Paní Rut, děkuji", podívá se upřeně Margita na Rut, ta však pokračuje: "Poslední dobou jsem však v myšlenkách s mými příbuznými, hlavně s těmi, co navždy zústali v koncentráku. Poprvé ve svém životě svoji hlavu na něco přizpůsobuji, přizpůsobuji ji totiž na smrt. Slibte mi, drahá Margitko, že až umřu, ponesou mě v rakvi vaši čtyři statní kloučci. Bude to poprvé, co mě mladí a temperamentní mládenci budou nosit na svých rukou. Jen si při tom nesmí zapálit, aby mě s rakví nepodpálili, být pohřbená žehem to by bylo proti mé víře " rozesměje se Rut a pohladí Margitu, tentokrát po vlasech.

Margita není schopna slova, popadne vráščitou stařičkou ruku milé paní Rut a hřbet několikrát políbí: "Děkuji, paní Rut, jste poklad".

"Ale jděte Margitko, nezapomeňte, těch pokladů máte více....", loučí se moudrá paní Rut.

-------------------------------------

Doma Margita sotva vypije kávu a už běží na druhou šichtu, uklízí ordinace.

Večer přichází domů, sotva stojí na nohou. Naštěstí je zítra sobota , odpočine si...

"Vstávej, mámo, maminko, je tady Bohdan", budí Margitu nejstarší Marek.

Margita vstává jako v mrákotách, prostřední Jožka jí nosí oblečení, mají naspěch. Margita se nezmůže ani na slovo, takové fofry...

Plnoletý kamarád Bohdan otevírá dveře staré fabie a potutelně se usmívá.

"Kluci, kde to vlastně jedeme?" rozespale a udiveně se ptá Margita, poté co se posadí vedle řidiče.

"Nech se překvapit", opovídá nejmladší Jiřík.

Vystupují až na letišti, Marek s Bohdanem vytahují ze zadního prostoru napěchovný Margitin starý kufr, překvapená Margita to všechno nevěřícně pozoruje.

To už jí další syn Zdeněk vezme pod paží a rychlým krokem odvádí směrem do haly.

V hale na všechny čeká sympatická delegátka.

"Vše nejlepší mámo Margitko, vše nejlepší k dnešním narozeninám", blahopřeji všichni. Margita stojí jako sloup, zapomněla, že má dnes narozeniny.

"Rozlučte se, za chvíli letíte do Bulharska, týden s all inclusive, odpočinete si", nařizuje usměvavá delegátka cestovní kanceláře.

Margita každého ze synů políbí, na to ji delegátka rychle popadne za ruku a odvádí na kotrolu dokladů.

"Máte skvělé syny, chodili poctivě na noční brigády, aby vám našetřili na zájezd, mají zlaté srdce", usměje se na nicnechápající Margitu a lehce jí zmáčne ruku, která se pevně drží delegátčiného rámě.

Margita poprvé ve svém životě poletí letadlem, poprvé uvidí moře...

V  útrobách letadla Margita zapadá do polstrovaného sedadla níže a níže, v těle jí příjemně šimrají motýlí křídla štěstí. Přes slzy sotva vidí z okénka ven. Náhle před ní na bílem obláčku postava mávajícího muže.

"Bože, Miro, můj Miro, kolikrát jsem ti vyčítala, že jsi odešel a nechal jsi mi samotné na krku čtyři naše kluky.  Dnes, poprvé, ti to, lásko, nevyčítám. Děkuji, Miro, děkuji tisíckrát, že jsi mi je dal......", nechává průchod svým slzám Margita a sleduje, jak postava jejího milovaného Mira se pomalu ale jistě nadobro rozplývá.