Další, kolikátá už, negativní odpověď, která bohužel přišla právě dnes - na svátek všech ježibab a ježidědků. Možnost prezentovat svoji novelu definitivně odnesla některá z čarodějnických dam na svém proutěném koštěti.
Pobrečela jsem si, zavzlykala, postěžovala si na osud ...
Jenže život jde dál a díky němu se ozývají i obyčejné potřeby lidského těla jako je hlad. Proto jsem byla vypuzena ze svého bytu do přízemní večerky na rohu ulice.
Tam platím u kasy, když se náhle ve vstupních dveřích objeví chlapík, za jehož zády stojí napěchovaný vysloužilý dětský kočárek se všemožným harampádím a posbíraným odpadem. Zastavil se, doslova zaujal pózu - štronzo a s rozšířenými zornicemi pozoroval moji platící osobu.
Snad jsem ho nevyděsila. Vzpomněla jsem si, že jsem po svém odchodu zapomněla zkontrolovat v zrcadle svůj obličej, který absolvoval dosti vzteklý pláč. No, nakonec, mávla jsem rukou, dnes je dovoleno vypadat jakkoliv. A indiánská babička, poslepu a roztřepanou rukou, zmalovaná válečnými barvami se také toleruje. Přestala jsem se proto zabývat svým rozmazaným obličejem i stále čučícím a hypnotizovaným chlapíkem.
Po zaplacení jsem nákup ládovala do igelitky, když se tento pán ke mně mírně naklonil a promluvil: "Chybí mi osmnáct korun na Alpu francovku, rupla mně záda, musím si je natřít", prosebně zvedl ke mně zakalený zrak. Naše oči se střetly a já pocítila zvláštní sílu souznění, pochopení...
Vytáhla jsem z peněženky dvacetikorunu: "Víte, mně se dnes nic nepovedlo, tak ať vám se podaří dát záda dohromady", popřála jsem mu. Usmál se a tiskl na své medvědí dlani minci.
"Počkejte, něco vám ukážu", hbitě, vrávoravým krokem, kráčí ke svému opuštěnému vozíku. Tam šmátrá, šmátrá, až zespodu jedné špinavé kárované plastové tašky něco vytáhne. Je to čajový porcelánový hrníček. "Podívejte, také se nepovedl, chybí mu ouško, proto ho vyhodili, ale on přesto je, existuje a mně udělá radost", usměje se.
"Děkuji, už chápu", zmohla jsem se pouze na tři slova.
"Když se vám něco povede i nepovede, obraťte se na starého známého z večerky, rád pomohu", zeširoka se zašklebí.
"A kde vás najdu?", nesměle se opovážím zeptat se. "Všude a nikde a už nebuďte smutná, koukejte svítí sluníčko", radostně a povzbudivě na mě pohlédne.
Vytahuji papírový kapesník a snažím se maskovat slzy, které mi nekontrolovaně tečou z očí.
Nakonec, proč to nepřiznat, i tento herecký kamuflující výkon se mi vůbec nepovedl!
