Nepotřebná

Milada a Oldřiška byly sousedky z jednoho panelákového domu ze sídliště, které vzniklo v průběhu šedesátých let minulého století. Jejich přátelství se ještě více utužilo, když obě čekaly svá první robátka ve stejném ročním období.

Oběma se narodili silní hošíci a tak mohly nerušeně dál sdílet své mateřství. Vše bylo idylické - krátká mateřská, jesle, nástup do školky.

Jenže v průběhu docházky do mateřinky se vývoj Miladina Herberta zrychlil a Oldřiščin Jiřík naopak začal zaostávat. Už po příchodu do šaten na školní nástěnce se pyšně vystavovaly úhledné výkresy Herberta. A Milada vždy Oldřišce nezapomněla tuto skutečnost připomenout. Jirka bohužel v té době kreslil jen nesourodé ovály, které připomínaly jedno reklamní vajíčko s cylindrem, které se neustále vnucovalo v televizní reklamě.

Po nástupu do školy byl v pololetí Jirka přeřazen do zvláštní školy, což nevydýchal jeho otec a s Oldřiškou se nechal rozvést. Zakotvil o panelák dál a zanedlouho už pyšně vozil kořárek s novým synem.

Milada se také přestala s Oldřiškou kamarádit, kdykoliv svoji bývalou přítelkyni potkala, nezapomněla připomenout všechny úspěchy svého inteligentního Herberta. Na konci rozhovoru vždy Milada přispěla troškou do mlýna: "Holka, zlatá, budeš to mít těžké, celý život kluka na krku....." a svůj obličej zkroutila do lítostného kukuče.

Co se Oldřiška naplakala, natrápila....

Život běžel dál, Herbert úspěšně odmaturoval, pak práva. Jirka se vyučil zahradníkem a opravdu zůstal u mámy.

Milada s Oldřiškou se odebraly do důchodu, Miladě brzy po nástupu do penze zemřel manžel a Herbert se rozhodl, že svoji matku přestěhuje k sobě, aby hlídala děti a různě vypomáhala. Postavil ji u své vily malinký domeček. Rozradostněná Milada vše zdokumentovala a hrdě ukazovala na fotografiích Oldřišce, která jí přála jen to nejlepší v novém bydlišti. Ona se svobodným Jirkou zůstala v původním obydlí.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Dvacet let uplynulo jako voda. Oldřiška se vzhledem ke stáří a zdravotním komplikacím dostala na invalidní vozík. Nedávno musela na rentgen, kde jí, jako vždy, doprovázel Jiří.

Zaparkoval jí vedle vozíčku vychrtlé stařenky s propadlým obličejem a černými kruhy pod očima.

"Jdu si zakouřil, šéfka, až vás zavolají, vyčkejte, až se přihasím", dává pokyn korpulentní doporovod první vozíčkářky. Stařenka chce něco říct, ale Golem mizí v útrobách chodby.

Najednou se oči starých žen setkaly. "Oldřiško", vyhrkly slzy vyhublé stařence. "Oldřiško, jsi to ty...", dívají se smutně směrem k druhému vozíčku. "Miládko, jsem to já", usměje se Oldřiška a opatrně se svoji rukou dotkne hřbetu ruky vozíčkové sousedky.

"Jsi to šťastná žena, Oldřiško, že máš Jiříka, který s tebou zůstal a stará se o tebe", s pláčem promlouvá Milada. "Co já bych za takového syna dala, můj Herbert má všechno - peníze, moc, slávu, ale srdce mu jaksi chybí, neboť  se mu do života už nehodí, stará, nepotřebná máma, umístil mě do laciného penzionu a od toho, co mě tam zavezl, se už neukázal...."

Oldřiška jemně pohladila rozčepýřené vlasy Miládky. Právě vyšla zdravotní sestra a vyvolávala její jméno. Jirka bez váhání popadl za řidítka Miladčin vozík a vezl ho dovnitř. "Vy, ale nejste ten, co s paní přišel?", diví se mladá sestřička. "Nejsem, ale je to moje zlatá teta a já ji mám tak rád", odpovídá Jirka a tlačí vozík dovnitř.

Oldřiška zůstala na chodbě sama.

"Kde je ta bába na vozíku?", diví se přicházející hromotluk. "No utéct těžko mohla", rozchechtá se svému nejapnému vtipu.

"A vy brečíte proč?" netaktně se podívá na Oldřišku. "Já pláču štěstím, mám skvělého syna, ale tomu vy asi nerozumíte", odpovídá Oldřiška a lehce se usměje.

"Bláznivé stáří, na to si musím zapálit, jo a nezapomeňte té druhé na vozejku říct, ať už se ani nehne,  nebudu ji hledat po všech čertech", kroutí hlavou netaktní silák.

Oldřiška si utře slzy, zhluboka se nadechne a nahlas z plna hrdla vykřikne:" Víte vy co, cigaretový drzoune, mazejte do všech horoucích pekel a usmažte si tam tu svoji nevymáchanou hubu!"