Je nás šest, šest staříků v tomto domově pokojného stáří. A jestli se ptáte na přítomné ženské, tak ty jsme nepočítali. Možná je jich i tucet, ale nakonec to je úplně jedno.....
V tomto zařízení pro staré důchodce, čekající na svůj poslední vlak do stanice "Tam nahoře", trávíme každý den v rytmu hodně táhlého valčíku. Tedy nic vzrušujícího či famózního, až na jedno vytržení, které mělo, bohužel, jepičí život.
Naši jídelnu a jiné místnosti uklízí sestřenice naší šéfky, kostnatá a přísně vyhlížející paní "Nijaká". Jméno jsme si nezapamatovali, přezdívku jsme jí dali "Savona" - od mycího prostředku s názvem Savo. Savona nemá ráda muže, natož staré dědky, na ty je až úzkostlivě alergická. Před časem jsem to od ní slovně schytal za podrážku mých bačkor. Nařkla mě, že v nich chodím po venku. No měla svým způsobem pravdu, několikrát jsme v nich byl, dával jsem si svou slavnostní cigaretku. Kouřím totiž buď na státní svátky nebo když má někdo z klientů svátek či narozeniny, což nám šéfka ráno při snídani slavnostně oznámí, my musíme dotyčnému s tou největší vervou zatleskat a to i za předpokladu, že by nás tento potlesk připravil o poslední zbytek životních sil. Já si tleskám rád, protože tento den se pro mě tím pádem stane kuřácký.
Ale zpátky k Savoně. Musel jsem na její příkaz ukázat podrážku, na kterou se přichlípla venkovní žvýkačka. Savona se rozesmála na plné kolo a pořádně si mě nahlas slovně vychutnala. Slyšeli to v ten moment snad všichni seniorští nájemníci. Se sklopenýma ušima jsem se dopotácel do svého pokoje, kde jsem začal vymýšlet pomstu.
Na druhý den od tohoto incidentu jsme měli u snídaně přednášku, že nemáme chodit ven v pantoflích, jak to má naše uklízečka těžké a že právě z nedisciplinovanosti některých klientů ulehla a je nemocná. Místo ní nastoupí paní Nasťa, která již dnes má první směnu. Naše pánská šestka na sebe vyzývavě mrkla. Horší než Savona nemůže být snad nikdo, ve srovnání s ní má i Luciferka jistou šťávu.
Zklamání nepřišlo, právě naopak. Nasťa byla pěkně stavěná čtyřicátnice s výstřihem, který otevíral bránu mužské fantazie. Při práci si zpívala a každého přítomného odměňovala, nechci být nezdvořák, ale řekl bych, až erotickým úsměvem. První její šichtu byla čtyři křesílka v relaxačním koutku před jídelnou obsazena babkami, které jsme tajně označili FBI. Byly všude a u všeho, pro šéfku nejvěrnější zpravodajky. Z křesel byl perfektní výhled na jídelnu, proto jsme tyhle spolubydlící drbny uplatili lahvinkou griotky a místa v inkriminovaný čas byla naše. Jenže mužských je šest a míst jenom čtyři. Po večerce přišel tedy na řadu tajný karban o obsazení křesel, čtyři se mohli kochat a dva trávili odpolední klid ve svých pokojích. Tahle prohra hodně bolela. Celkový karetní večerní výherce pak dostal triumf největší, nalil Nastě po vygruntování jídelny štamprličku svého moku, vše v nejvyšším utajení. Nasťa skleničku do sebe bleskově hodila a dotyčného políbila na tvář. Jak my se na tento okamžik těšili, jak malí kluci. Já osobně jsem se ani ani neodvážil vykouřit oblíbenou cigaretku, abych nebyl cítit nikotinovým kouřem.
Naše každodenní výlety do světa intimní fantazie trvaly sotva třicet minut, ale my si je vychutnávali plnými doušky. Začali jsme dbát na svůj zevnějšek. Brýle jsme si leštili s vojenským nasazením. Uši i nos čistili vatovými tyčinkami tak masivně, až se v některých případech spustila krev. Nevidět, neslyšet a necítit (Nasťa voněla květinovou loukou) - znamenalo pro nás tu pravou, nefalšovanou smrt.
Po dvou týdnech přišel blesk z čistého nebe, vrátila se Savona, které na přivítanou babky - zpravodajky mohutně tleskaly. Já a moji parťáci ne, což jsme museli vysvětlovat v ředitelně na takzvaném koberečku.
Při odchodu z kárného řízení v ředitelském kabinetu jsem vrazil do Savony, která se nacházela v divném postoji, který ji usvědčoval v poslouchání za dveřmi. Nezavadila však o můj vylepšený zevnějšek. Zrak stočila na papuče: "Vy jste nepoučitelný, zase máte obuv špinavou, že se nestydíte". "Nemám ji špinavou, ale zasranou!", odvětil jsem.
"Paní ředitelko, paní ředitelko....", řve za mými zády Savona a já slyším ostrý hlas směřující k mojí osobě: "Pane Pantoflíčku, vraťte se okamžitě zpátky do ředitelny".
Tuším, co bude následovat.
Ach jo..... život je někdy peklo!
