Nemravná vetřelkyně

Když se před naším domem ozval afektovaný výkřik okořeněný pálivou omáčkou vulgárních výrazů, nevěnovali jsme tomu se synem pozornost. Průchozí podloubí, vedoucí k naším příbytkům, se stalo zastávkou vyústění nejrůznějších emocí.

Takže jsme si časem zvykli a stali se k venkovním ozvěnám doslova a do písmene imunní. Táhne mi na osm křížků a žiji se svobodným synem v jedné domácnosti. Za pojmem domácnost bych s prominutím udělal pomyslný otazník.

Ale dost řečí starého dědka, vraťme se k příběhu, který začal oním podzimním výkřikem.

Seděli jsme se synem v kuchyni a věnovali se svému koníčku - papírovému modelářství. Já jsem machr na letadla, Ota, pracovník oblastního muzea, sestavuje modely hradů a zámků naší české vlasti. Pouštíme si k tomu tranzistorák, ale slaboučce, abychom nerušili naše myšlenkové a pracovní pochody. Onen výkřik se tedy stal pouhou sluchovou kulisou jinak poklidného listopadového večera.

Drnčící dotěrný zvonek však s přibývající intenzitou zdaleka příjemný nebyl. Neodbytnost mačkajícího gradovala. Nerad jsem vstal a šel otevřít. 

Za dveřmi stála osoba se zkrvaveným obličejem. Pohlaví nešlo identifikovat. "Pomačkali jsme si s přítelem obličejovou fazónu, potřebuji se zprovoznit, nemohu s takovým ksichtem na privát", řekla na přivítanou a já už byl jistý, že se jedná o ženu. "Zavolal bych raději policii, když vás přítel napadl." "Bože, nikoho nevolejte, starouši, já napadla jeho, už jsme si oba koledovali o pořádnou nakládačku, vztah pomalu šuměl k unudění. Nakonec - on je na tom hůře než já." "A kde je?", ptám se překvapeně. "No kde asi, líže si rány tady někde po baráku, ale rychle, kde je koupelna, krev mi zasviní ohoz, mám ho půjčený od kámošky - návrhářky". "Na ko... konci chodby,....", celý se třesu. "Nebojte neznásilním vás, nejsem ve fyzické kondici, nebo byste mě takhle chtěl?", rozesměje se zvonivým smíchem a já jsem rudý až za ušima. Jsem rád, že zalezla do koupelny.

S Otou stojíme jako dva solné sloupy, nevíme, co si počít. Cizí, vulgární ženská v naší koupelně, hanba nám ožírá ušní lalůčky. Po zhruba deseti minutách se otevřou dveře koupelky: "Skáknu si ještě na wecko, připravte alkoholový doušek, cvaknem si na seznámení", dává povely sprostá neznámá.

Ota je na zhroucení, je absolutní introvert a tahle ženština ho totálně vyvedla z rovnováhy. "Nalejeme jí kořalku, snad se jí tak zbavíme", sepnu ruce směřující k nebi. Za loket mě stále drží rozrušený Ota.

"Tak pánové, já jsem Viktorie, pusu anulujeme vzhledem k mému zranění. Ovšem nedělejte si starosti, tekla mi jen krev z nosu, nic to nebylo", mrkla na nás vyzývavě. "Chlapci, nerada, ale musím vás pokárat, ta vaše koupelna je jeden velký bordel, smeták a hadr vám říkaly pane naposled v  době ledové, o hajzlíku radši pomlčím". Chtěl jsem se nějak obhájit, ale nepustila mě ta šílená Viktora ke slovu. "Jé, vy modelaříte, to je nádhera, s tím se musí něco podniknout", švitořila a Ota se mnou trhnul, až mi způsobil loketní modřinu, když se strachem sledoval, jak Viktorie manévruje se zvlášť vzácným modelem zámku Hluboká.

Naštěstí záhy odešla a my si pořádně z plných plic oddechli.

                                                    ---------------------------------------------

Život šlapal pokojně dál. Na jaře vykouklo sluníčko a nám bylo hned veseleji. Náhle uslyším domovní zvonek a jdu pošťačce otevřít.

Za dveřmi stojí Viktorie, v kostýmku jí to velmi sluší. "Tak jdu konat to znásilnění", usmívá se a hovoří tiše. "Nebojte, vypukne to až za čtrnáct dní", konejšivě promlouvá. Nechápavě zírám, Ota je v práci. "Vernisáž, mám výstavu svých uměleckých děl, jsou trošku praštěné, vám by se nelíbili, ale rozhodla jsem se na ni umístit vaše modely - pět letadel a pět památek, ať je to spravedlivé, ať se neporvete mezi sebou jak já tehdy v tom domovním podchodu". "A jak se daří příteli?", ptám se zaujatě. "Jo, ten už točí korouhvičku jinde, mám teď pořádný kusanec, však uvidíte - hotový Hulk, s tím se už do křížku nesmím dostat, to by bylo pro mě fiasko, slibuji".

"Jste hodná slečno Viktorie, ale nejsem ještě na vystavování modelů připraven", odpovídám zaraženě. "Promiňte, ale kolik je vám roků?", zeptá se Viktorie. "Sedmdesát osm". "A v osmdesátce, jestli se dožijete, budete připraven?", odvětí s úsměvem.

Po tomto slovním ataku jdu do kuchyně nalít pohárek tradiční slivovice. Troufnu si totiž předvídat, že se jí dnes jen tak nezbavím.