Žiji již třicet let v bytě v paneláku. Tenhle způsob bydlení není pro povahy, dbající na morálku, zrovna nejvhodnější. Každičký zvuk je slyšet, což je velmi bolestivý fakt pro človíčky citlivé nejen na uši, ale především na nervy.
V našem paneláku to do jisté doby v poměrném klídku klapalo. Přišlo však období, kdy roztomilé usměvavé dětičky dorostly do podob pitvořících se, hlučných a nemravných puberťáků.
Náš barák měl to "štěstí", že vychytal povedenou chlapeckou trojku, která pro svůj zjev i povyk byla známá po celém sídlišti. V našem domě tihle tři gauneři nejen bydleli, ale dělali pověstný binec, který v jistých okamžicích gradoval přímo v bordel. Hlasitý nepříjemný řehot mutujících hlasů, zběsilé honičky na chodbách, slovní nemravné předvádění se děvčatům na lavičce, umístěné přímo před vchodem, k tomu řvoucí hudba z mobilů. Osmipatrový dům hrůzy a děsu!
Rozhodl jsem se, jakožto bývalý učitel tělesné výchovy a jazyka českého, že se ujmu etické výchovy těchto tří, již skoro ztracených, existencí. Navrhl jsem předsedovi Výboru sdružení nájemníků vyvěsit na zeď chodby, nacházející se u vstupu, nástěnku s rubrikami: Rekord, pochvala, úspěch týdne a Užitečné rady pro dospívající v domě. Předseda tento projekt schválil, i když na něm bylo znát, že není nejskalnější fanoušek tohoto nápadu. Moje manželka Věra však byla rezolutně proti: "Dušane, nic nepořídíš, naopak - budeš jen pro smích", promlouvala mně do duše. Jenže nikdy nevykonávala učitelské povolání, takže z tohoto důvodu nemohla takovému pedagogickému úmyslu dost dobře rozumět.
První týden jsem umístil na nástěnce v rubrice "Úspěch, rekord týdne" svoji fotku s největším životním rybářským úlovkem. Pod fotografii jsem napsal, kolik kapr-rekordman vážil, kde jsem ho ulovil, kdy se tak stalo, jak se věc udála a jiné zajímavé podrobnosti. K tomu jsem ještě přidal maličké foto, na němž dělám každodenní kliky s popiskem: "Ve zdravém těle, zdravý duch". Do druhé rubriky jsem pak na svém stařičkém psacím stoji naťukal tři rady pro slušnou dospívající mládež v domě: 1) Nebýt vulgární a hlučný 2) Dospělé v domě vždy pozdravit jako první 3) Neznečišťovat domovní chodby, výtah a prostranství před domem
Když byla nástěnka hotová, mnul jsem si ruce, celkový dojem působil pozitivně a příznivě.
Následující den, když jsem procházel kolem nástěnky a zběžně jsem se podíval, měl jsem co dělat, abych neupadl, nezkolaboval. Na rybářské fotografii byla na mém obličeji nalepena hnědá kulička modelíny a na povrchu kapřího těla místo šupin byly nalepeny hlavy dospívajících sousedských fracků. K fotografii, kde vykonávám kliky, byl přimalován k mému pozadí hnědý dým a přelepen starý popisek novým: "Rád vypouštím puch". Pod Užitečnými radami bylo černým fixem připsáno: Tobě zase doporučujeme - vyser se na nástěnku, nechytej na udici puberťáky a soustřeď se raději na sebe, ať se ti z mozku nestane - viz obrázek a ze zadku, ať ti to přestane vypouštět!".
"Tohle se nikdy nikdo neopovážil, sprostí spratci", řvu a vztekle sundávám vše z nástěnky.
Nevím, jak jsem se dostal do bytu. Věra mi obložila čelo mokrým hadrem a neustále mě napomínala, abych se ztišil. Copak to šlo, taková hanebná sprosťárna.
Byl jsem v té nejvyšší slovní ráži, když zazvonil vchodový zvonek. Třeba se v těch lumpech hnulo svědomí a jdou se omluvit, pomyslel jsem si a poslal Věru otevřít. Za dveřmi však stála Drahuška, naše sousedka žijící pod námi. Svobodná, padesátiletá učitelka hudby. Přinesla nám fotografii z klavírní soutěže "Hrajeme pro radost", v níž získala krásné druhé místo. "Budete tak hodný, pane Šimáčku, umístíte fotografii i diplom na nástěnku pod nadpis Úspěch týdne", požádala mě mile. "Samozřejmě, velmi rád", usmál jsem se a vztek byl již v tahu.
Diplom i fotografii hrající Drahušky na klavír jsem tedy pečlivě připíchnul na nástěnku a vedle toho napsal jedinou radu: Nezletilci, naučte se laskavě dospělým vykat!
Na druhý den, kdy ještě odpolední káva nevychladla, zběsile řinčí zvonek. Za dveřmi stojí uplakaná Drahuška: "Zneuctili mě, jsem pošpiněná", pláče a vede mě k nástěnce. Na fotografii byl klavír vystřižen a místo něho nahé tělo neznámého staříka. Prsty Drahušky se místo klavírové stupnice dotýkaly intimních partií tohoto nahého starce. U mé rady bylo dopsáno: Letilče, mladé pykat nenaučíš, máš smůlu!"
Rozohnil jsem se do ruda. Řval jsem jako lev. Jakým právem urazili nevinnou duši a kantora s mnohaletou praxí podupali jako špinavý hadr. Fuj, třikrát hanba. V ten moment, kdybych je potkal, tak se neudržím, s radostí zfackuji tyhle sprosté hlavy. Vše z nástěnky jsem sundal a roztrhal na tisíce kousků.
---------------------------------------------------
Jenže osud je, holt, nevyzpytatelný. Asi za týden jsem šel s nákupem domů, když jsem si všimnul mobilního aparátu volně ležícího, na jinak drzou mládeži obsazené, lavičce. Mobil jsem pohotově strčil do tašky s nákupem. Doma jsem pak na psacím stroji vyťukal ostrý vzkaz: Ty vole, jestli chceš mobil zpět, zítra přesně ve tři u vchodové lavičky, nezapomeň přijít s oběma tvými kámoši. Jinak se s mobilem rovnou rozluč!
Vzkaz si přečetli snad všichni sousedé a protože máme balkóny po celé ploše bytu, stála na nich většina spolubydlících. Ti, kteří bydleli v protějších bytech, byli k této události přizváni dobrodějci odnaproti.
Přesně v daný čas jsem ze svého balkónového lóže pokynul jako král třem shromážděným, ukázal mobil a vyřkl nahlas úkol: "Drazí, prostořecí, pubertální pánové, zadání zní - 50 kliků - každý, začnu počítat teď", spustil jsem rázně rukou začátek klikování.
Musím, bohužel, konstatovat, že u nejvytrvalejšího jsem napočítal 39, ostatní padli v boji daleko dříve.
Vítězoslavně jsem sešel dolů a za potlesku přihlížejícího sousedského davu jsem předal poraženému majiteli ztracený aparát. Před zraky všech jsem ještě předvedl svých každodenních padesát kliků. Ohromný aplaus byl zadostiučiněním.
A ti tři padlí v boji? Vypařili se jako pára nad hrncem. Když mě nyní potkají, svěsí hlavu, zamumlají pozdrav a snaží se co nejdříve zmizet.
Nástěnka visí dále, žádný pachatel se ji neodváží ničit. Každý týden je bohatší o nové rekordy. Rubrika rad byla zrušena.
My, nájemníci panelového domu číslo 66, teď nedočkavě čekáme, zda se napravení pubertální mladíci do rubriky úspěchů vůbec někdy zapojí.
