Monč a Barbiebaba (6.díl - Krysa)

Monč vysílením usnula. Spí a spí. Zdá se jí o Barbiebabě, jak myje na policejní stanici podlahy. Pod vousy se usmívá. Přesně takový osud své nepřítelkyni přála.

Náhle jí na hlavu dopadlo něco hodně slizkého. A pak další a další vlna....

Monč se leknutím probudí a nad sebou uvidí růžovou lopatu, která po ní hrábne, oslizne a pak znovu a znovu..

Nechutná kapalná směs neuvěřitelně smrdí.

Monč je zhnusena, ovšem žaludek se jí nezvedne, protože vlastně žádný nemá, nebo má? Ale to je stejně jedno, neboť nemůže ani jíst ani vylučovat - tyhle tělesné projevy jsou pro ni od nynějška tabu.

Monč si protře oči a hrůzou vykřikne: "Pomóóóc, příšera, dinosaurus!!"

Zvíře se zarazí, z čumáku vypustí jakési horké smrduté plyny a dá se na ústup. Na rozloučenou ještě Monč udeří do obličeje úzkou dlouhou hadicí, jejíž puch je ovšem mónstrózní.

Monč zašvidrá a zjistí, že na hadici jsou přilepeny exkrementy různého stáří od nejrozmanitějších majitelů.

Hnusem a odporem se otřepe.

Zaměří svůj zrak na utíkající zvíře a zjistí, že to byla krysa - pravá, nefalšovaná krysa.

Monč se rozbrečí. Je zoufalá. Jestli tohle bude zažívat každý den, tak se dobrovolně zprovodí ze světa.

Ale jde to vůbec?

Musí tedy přemýšlet, jak dál. Vzhledem k tomu, že nemusí jíst ani chodit na záchod je její pozice jednodušší.

Co tedy potřebuje?

Suché a teplé prostředí. Tady jí hrozí leda zplesnivění a to, že její kožich nedobrovolně obsadí bleší a vší squatteři.

Musí se co nejrychleji dostat do nějakého dětského pokoje, což znamená překonat svoji hrdost a nabídnout sebe sama přímo na ulici - lépe řečeno: prásknout svým mončičáčím tělem na chodník a doufat, že jí najde nějaké útlocitné děcko.

Monč se tedy postaví, z posledních sil udělá pár kroků. Na úzké uličce, ležící kousek za velikým ocelovým transparentem, si opatrně lehne na záda, aby byl co nejvíce vidět její malý roztomilý ksichtík, na ten jediný může nyní sázet. Nahodí lascivní úsměv, zavře oči a čeká a čeká...

(Pokračování příště)