"Tak držgrešle Slavomír se opět plácnul přes kapsu", otevírá dokořán dveře bytu lady s natáčkami na hlavě. "Prosím, nejdu uklízet, zapomněla jsem si tady....", zarazila se Vanda. "Snad ne dobrou pověst?", rozchechtala se panička.
"Za....zapomněla jsem tady látkový ka....kapesník, jsou na něm vyšité mé iniciály, je to kultovní součást mé výbavy", hovoří Vanda a zadrhává se v řeči.
"Žádný hadr tady po vás nezůstal. Vy jste měla věno? Z jakého století vlastně pocházíte? No podle vašeho uklízečského ohozu tak z devatenáctého. Nezdržujte už ale, díky vašemu zvonění jsem vylila kávu", chce zavřít dveře Vandě před nosem naondulovaná.
"Moment, omlouvám se, navařím novou a dám do pořádku tu vylitou, napravím svou neomalenost", nenechává se odbýt Vanda, teď nebo nikdy, šance už nebude..
"Máte štěstí, opět spěchám. Přítel Pepa už dole netrpělivě čeká, uvařte nové kafe a snad i budete mít štěstí a najdete ztracenou utěrku na frňák", dává pokyn blondýna a Vanda se na nic neptá a jde na věc.
"Prosím, točí se mi trochu hlava, mohu poprosit o kohoutkovou vodu?", žadoní Vanda.
"Vy se naotravujete, no jo", vykřikne panička a odchází do obyvácího pokoje.
Vanda je v kuchyni sama, dvě kapky lektvaru do kávy a jedna kapka do své sklenice s vodou. Jak to říkala ta staruše: "Jedna kapka je motivační - dotyčná bude ještě krásnější", opakuje si v duchu a sama pro sebe si říká: "Využij příležitosti - jedna kapka tě udělá krásnější, jen blbec by si tuhle příležitost nechal pláchnout...
"Káva je na stole, mějte se krásně", loučí se s blonďatou majitelkou bytu a chce co nejrychleji opustit tenhle nechutný pelech neřesti.
Náhle blonďaté zvoní mobil.....
"Martičko, jasně, já si přála v roce 1985 panenku barbie, počkejte, zeptám se ještě uklízečky", uskrkne doušek kávy.
"Paní uklízečko, jakou hračku jste si přála v roce 1985, víte moje sestřenice Marta je spisovatelka a právě píše retro román"
"Mončičáka", zařve Vanda, která je už na odchodu.
"A do prdele!", zasekne se Vanda.
"Do řiti, vždyť jsem měly být zticha, měly jsem držet hubu, to bude malér...", začne Vanda hystericky řvát na veřejné chodbě.
"Zbáznila jste se, přeskočilo vám, ječíte tady jak na lesy, dole u brány čeká Josef a ten přímo nenávidí hysterické ženské, uklidněte se a konečně vypadněte z mého baráku, už vás nechci nikdy vidět, slyšíte nikdy, vy jedna - prehistorická porucho!!", sundává si vztekle natáčky z hlavy blonďatá lady.
---------------------------------------------------------------------
"Vandóóó, už je snídaně na stole, neslyším, že bys ji připravovala v kuchyni, že by si už vstávala?", ozývá se následující sobotní ráno z manželské postele.
"Vandó, tak kde jsi?"
Naprosté ticho.
A co je, prosím tě tohle? To snad nemůžeš myslet vážně, co je to za chundelatý vypelichaný válec, nikdy jsi s chupatými nespala, máš přece alergii na zvířecí srst!!! "
Slávek vší silou popadne tu divnou věc, jenž leží na Vandině polštáři a vyhodí ji z manželského lóže.
A Vanda letí vzduchem, letí a letí....
(Pokračování příště)
