Mít rozum

V dobách socialismu jsem byl přijat do Sdružení rodičů a přátel školy. Musím přiznat, že má přihláška byla vypočítavá, chtěl jsem svým dcerám zlepšit posudky, na nichž visel nechutný škraloup emigrace mého bratra s rodinou. 

V tomto spolku místní základní školy se vyskytovali vcelku rozumní lidé až na jistého horlivého instalatéra Zdeňka Pálavu, kterému jsem tajně dal přezdívku Hujer. Všechno viděl, všechno slyšel, ke všemu měl poznámky, všemu rozuměl a vše, pokud možno za horka, nosil na patřičná místa, která velmi ochotně poslouchala jeho žalovnické výlevy.

Na podzim roku 1988 se mi dostalo velké cti, byl jsem samotným předsedou sdružení nominován na hlavního organizátora jednoho sobotního podzimního běžeckého závodu. Hujer se na tuhle pozici dral hlava nehlava, já byl ochoten mu ji s úsměvem na rtech předat, ale rozkaz zněl jasně - hlavním organizátorem budu já, musím všem přítomným dokázat, že jsem v jejich řadách oprávněně. Hujer utřel nos a tvářil se dost znechuceně, když neochotně přebíral papíry k pouhému postu zapisovatele.

----------------------------------------------------------------------

Před vypuknutím závodu jsme na start umístili tři stoly se zapisovateli a s přihláškami.

Sportovní listopadová akce se rozjížděla dobře a bez zádrhelů. Účast byla hojná, vždyť byla nařízena povinně, což se v té době nesmělo říkat příliš nahlas. Průběh se zdál být hladký, žáci - sportovci se již krásně tetelili ve výběhové póze na startovní čáře.

Náhle jsem uslyšel od stolu druhého zapisovatele pláč a křik. Hujer zvyšovat nepatřičně hlas na choulící se malou osůbku v hnědém pláštíku. Ta s pláčem opakovala stále jednu větu: "Ale nohy má v pořádku". Přiběhl jsem zjistit, co se děje. Hujer se na mě významně podíval a důrazně pronesl: "Paní chce zapsat syna, který není žákem školy a.....", ukázal na něho netaktně prstem. Poznal jsem, že má chlapec Downův syndrom. Slzící maminka mi začala vysvětlovat: "Do školy chodí jeho bratr, Pavlík umí běhat, prosím, dejte mu šanci". "Nevidím žádný problém, zapište ho", podíval jsem se vlídně na plačící paní.

"No tak to tedy ne. Podívej, Leoši, v propozicích je napsáno: účastník musí být žákem školy a bez zdravotních rizik a koukej, ani jedno u chlapce nepřipadá v úvahu, vezmeš si na triko porušení dvou pravidel". "Vezmu", prohlásil jsem.

"V tom případě se budeš zodpovídat vyšším orgánům, to tě varuji".

"Jediný orgán, který mě právě teď zajímá, jsou dolní končetiny a ty má chlapec zdravé, tak šup, Pavlíku, na start", řekl jsem rezolutně.

"Leoši, kluk je mdlého rozumu a ty jsi ho už také ztratil", promlouvá důrazně Zdeněk a klepe si výhružně na čelo. "Ztratil jsem, podle tebe rozum a vidíš, i přesto, že ho postrádám, mě udělali hlavním organizátorem závodu", řekl jsem na závěr a dál jsem už nechal horlivého nadávajícího Zdeňka osudu.

Šel jsem raději fandit svým dcerám a také především Pavlíkovi. Ten přiběhl v asi čtvrté skupince běžců.

Při gratulaci jsem poprvé v životě uviděl v očích dítěte desítky jiskřiček štěstí, ty oči jsem si zapamatoval na celý život. U srdce mě hřálo, že ty jiskřičky tam byly právě díky mně.

-------------------------------------------------------------------------

Samozřejmě jsem musel své jednání vysvětlovat před komisi, v jejíž čele seděla soudružka ředitelka a po její pravici důležitý Hujer. Ten, vždy po mojí výpovědi, patřičně a důrazně zakýval hlavou a něco paní řídící šeptal. Jako trest jsem dostal nemožnost vykonávat funkci organizátora a rovněž jsem byla zbaven možnosti dělat zapisovatele.

Mně to však nevadilo, za ty jiskřičky v těch krásných dětských očích to tisíckrát stálo za to.

--------------------------------------------------------------------

Dnes jsem již v důchodu a organizuji ze své vůle a rád programy pro lidičky z různých domovů důchodců. Chci jim zpestřit konec života. A nejen jim - také sobě, zabavit je i sebe a poznat nové lidi.

Před touhle covidovou dobou jsem měl program v jednom malém domově důchodců nedaleko Prahy. Paní ředitelce jsem předložil program jednotlivých bodů, když se za jejími zády objevil chechtající stařík. "Tady pan Zdeněk, by se chtěl zúčastnit také, má však, bohužel, Alzheimerovu chorobu, prosím, nevadilo by to, je velmi snaživý...", přimlouvá se paní ředitelka.

"Samozřejmě může", odpověděl jsem a údivem zůstal stát jako přikovaný. Poznal jsem dávného kolegu.

Stařík Zdeněk byl tak nadšený, že mi  vlepil pusu rovnou na čelo a já v jeho očích uviděl stejné jiskřičky jako tenkrát v Pavlíkových....