Marta Gotwaldovka

Alžběta se dívá ven z okna své ordinace primářky. Silně prší. Takový škaredý, uplakaný den. A právě dnes by měla její máma osmdesát. Bohužel narozeniny již pátým rokem neoslaví, neboť už tady pět let není, ani nikdy nebude.

V podstatě úplně vše v této ordinační místnosti psychiatrické léčebny Alžbětě mámu připomíná. Nábytek, stůl, židle, koberec a především Marta či Gotwaldovka jednoduše Marta Gotwaldovka - celuloidová panenka, vyrobená až po skončení druhé světové války, která pro svůj vzhled dostala právě tuto přezdívku, sedící uprostřed mohutného psacího primářském stolu, oblečená do šatiček v československých barvách.

Panenku její maminka milovala, byla to jediná vzpomínka z jejího dětství. Byla na ní až úzkostlivě akorátní. Nesahat, nepřemisťovat, natož si sní hrát....

Alžběta bere panenku do rukou, má sto chutí s ní praštit o zem. Jak ona na ni žárlila....

Někdo klepe na dveře.

"Paní primářko, prosím vás, ta nová z pokoje číslo 48 má zase nějaký afekt, je nezvládnutelná", překotně informuje zdravotní sestra Dianka.

"Dejte jí léky a přiveďte sem, podívám se na ni", unaveně odpovídá Alžběta a v duchu proklíná vše kolem, vše, co  jí tady obklopuje - staré věci, specifickou nemocniční vůni, beznadějné osudy pacientů...

Dědictví po své mamince - primářskou židli i samotu. Co vlastně její máma tady v těchto prostorách hledala, proč ulpívala na zdech této příšerné budovy, co jí přinášeli zdejší pacienti, proč žily jenom ony dvě samotné a jinak nikdo, žádná další rodina, nikde nikdo...

Na dveře opět klepání. Přivádějí paní Ernu, vyhublou stařenku s vytřeštěnýma očima. Od narození mentálně postiženou. Češka, která od útlého dětství žila ve východní části Německa a na stáří se vrátila do své rodné vlasti. Erna nemluvila, vydávala jenom skřeky.

Nyní už byla klidná, seděla a upřeně sledovala panenku Martu Gotwaldovku. Začala se kývat ze strany na stranu a tiše zpívat nějakou ukolébavku.

Alžbětě zvoní mobil, důležitý hovor z banky, zády se otočí k Erně.

Rozhovor trvá několik minut, za zády Alžběty je naprostý klid.

Alžběta hovor uctivě ukončí a konečně se podívá na Ernu. Šíleně se lekne. Na koberci leží rozbitá panenka - utržená hlavička, ruce, nožičky a trup. Z jednotlivých částí panenky je složené jméno Ida.

"Ida, Ida, Ida", opakuje paní Erna a kymácí se ze strany na stranu.

Alžběta otevře dveře ordinace a z plna hrdla zakřičí: "Diano, prosím, okamžitě přijďte!"

Udýchaná Diana přichází a ustaraně prosí: "Paní primářko, prosím, nezlobte se na ni, dnes, prosím ne - paní Erna má právě zrovna dneska osmdesáté narozeniny".

Alžběta po této informaci jen nehybně stojí, nemůže překvapením mluvit, pochopila úplně vše - její máma měla dvojče, retardovanou sestru, jejich rodiče měli smíšené česko-německé manželství, oba zemřeli těsně po druhé světové válce a malá děvčata byla rozdělena. Ernu odvezli k příbuzným do Německa a Ida zůstala v Československu.

"Nezlobím se, právě naopak, moje máma dostala k osmdesátinám dárek, který celý život hledala - svoji ztracenou sestru. Teta Erna poznala panenku z dětství, děkuji Dianko", usměje se uslzená Alžběta a pohladí po jemných šedivých vlasech droboučkou Ernu.

Ta stále opakuje jediné jméno "Ida", jehož ozvěna pomalu odchází otevřeným oknem do deštivého sychravého dne...