Malá osamělá malířka

Maniodepresivní porucha se bohužel stala součástí mého života. Nevím, kdy a kde jsme na ní natrefila, zvlášť když nikdo v naší rodině ničím takovým netrpěl. Holt na někoho z rodiny se muselo břímě Černého Petra přilepit!

Depresivní fáze spojená s nachlazením upoutala moji nešťastnou osobu před měsícem na lůžko. Celou sobotu jsem tedy proležela, neschopná se ani převléct z pyžama, s pohybem po bytě pouze dvěmi směry - na WC a k výhledu z okna.

Moje ložnicové okno v šestém patře paneláku bylo výtečnou  pozorovací věží. Stála jsem v něm a dívala se směrem k protějšímu dvanáctipatrovému věžáku. Nic zvláštního až na.....

V pátém patře v bytě bez závěsů a záclon seděla u okna asi sedmiletá dívenka, která měla před sebou stojan s plátnem a malovala. Byla nová, nikdy přetím jsem ji neviděla. S údivem jsem sledovala ladné pohyby jejích rukou, když dělaly štětcem tahy, když namáčely štětec do vody....

Jen mi hlava nebrala to, že se v bytě pohybuje úplně sama, bez žádného dospělého, bez nikoho a to po celý den, kdy jsem ji bedlivě pozorovala.

Proč je tahle malá dívenka tak sama? Proč se ve svém věku dokáže celý den soustředit na malbu a není "přikurtovaná" jako ostatní děti k počítači či mobilu nebo si nehraje s hračkami?

Z této situace jsem byla pořádně vyvedená z míry. Ale koho se zeptat? Na koho se obrátit? Zvlášt - pakliže jsem ani já nebyla v daný moment v psychickém pořádku.

Sžírala jsem se osudem malé holčičky, snažila  se vypátrat, o koho se jedná. Z  protějšího vchodu v příštích dnech odcházelo a přicházelo větší množství dívenek a jelikož jsem detailně neznala obrysy tváře malé malířky, nebyla jsem schopna konkrétní děvče identifikovat.

Dny běžely docela rychle a já byla stále na mrtvém bodě v pátrání po neznámé malířce.

Předminulý týden jsem se vracela ve večerních hodinách z práce, když mě ve vestibulu našeho panelového domu vyrušil nebývalý hluk.  Náš domovník, sympatický, ale velmi mluvný, důchodce, pan Mařík, jakoby křičel a dosti nahlas někomu něco vysvětloval. Vedle něho byly umístěny hliníkové  štafle a na nich maličkatá  figurka ženského rodu, která si za hlučného komentování domovníka dělala tužkou předlohu přímo na zeď.

Pozdravila jsem oba, postavička se ohlédla a já zůstala stát jako pískovcová socha. Holčina na štaflích byla liliputka asi v mém věku a já najednou rozpoznala, že se jedná o onu "holčičku" z pátého patra protějšího domu.

"Dáváme šanci umělcům z okolí, budeme mít přímo v domě barevné graffiti - něco jako rozkvetlou louku", vysvětloval pyšně pan Mařík.

"To jsem ráda, ale já vás znám, nebydlíte v protějším domě a nemalujete obrazy na plátno?", položila jsem bezděčně otázku trpasličí umělkyni.

"Ano, přistěhovala jsem se zhruba před měsícem a vy také malujete?", zeptala se na oplátku.

"Bohužel, neumím to", sklopila jsem hlavu.

"Víte co, pro dnešek budu hotová v osm, přijďte za mnou, tady dolů a já vám něco ukážu", navrhla.

Souhlasila jsem a přišla přesně v osm. Naše cesta vedla rovnou do bytu Toničky a já jsem se ocitla  v ráji. Překrásné pestré obrazy plné květin, ptáčků a na každém nádherná mladá dívka.

"Tohle jsem já, takhle se vidím, vnímám,", usmála se Tonička a prstem ukazovala přímo na mladou krásku na každém svém obrazu.

Pak položila rovnou přede mne veliký výkres.

"Začni malovat, nech projevit vlastní duši", pobídla mě a přisedla si ke svému rozdělanému plátnu.

Nejdřív jsem opatrně namočila prst do modré barvy a udělala bláznivý klikyhák a poté mě to najednou chytlo, jako bych chtěla všechny své emoce umístit na ten jeden jediný veliký papír. Matlala jsem jednu barvu přes druhou, neřídila se tvary, obrysy, kontury......

Nechala jsem volně vyplouvat napovrch vše, co bylo uvnitř mne samotné zakleté, zamčené.

Výsledek však, kupodivu, nebyl až zas tak špatný. Tonička mě dokonce pochválila a navrhla další datum malířské lekce u ní doma.

Tak jsem se seznámila s Antonií a zjistila, že i malý člověk dokáže velké věci, když ovšem chce.

A představte si, že mimo jiné, pomáhám Toničce s výzdobou naší vchodové stěny.

Však také pan Mařík už všem sousedům v domě vytroubil, že se na květinové mozaice podílí jistá začínající umělkyně přímo z našeho domu.

A tou pomocnou malířkou jsem, světe div se, já, na což jsem patřičně, bez falešné skromnosti, jasksepatří hrdá.