Který lidský věk si zaslouží karmu nejvyšší?

Přesnou odpověď na titulní otázku dát nemohu, ale ráda se S Vámi podělím o zážitek z jedné nejmenované ambulanční čekárny. Vyskytovaly se v ní snad všechny lidské věkové „vzorky“.

U dveří ordinace sedí starší asi sedmdesátiletý pán, který rozsáhle a velmi dopodrobna vysvětluje sličné, mladé zdravotní sestřičce, problémy svého žití. Podle zvonivého sytého smíchu zdravotnice se zajisté nejedná o nic tragického. Odměnou za takovýto dědulův vtipný monolog je přímo výstavní pohled do odhalujícího se výstřihu s bujnými vnadami krásné pečovatelky. A pán se kochá a kochá…………..

Naproti dědulky sedí vkusně oblečená dáma. Klobouk, lodičky na vysokých podpatcích, prestižní, značková kabelka, vše synchronizováno do pastelově modré barvy. K tomu připočítejme ještě vlastnictví přísného výrazu a hluboko položeného, zastřeného hlasu. Nedovolím si tipovat věk, ale myslím, že šedesátka už jaksi jejím životem prosvištěla. Nyní nervózně špulí rty, drží v ruce mobilní přístroj a hlasitým ženským altem dává pokyny svému vnukovi, který právě pečuje o jakéhosi Bobíška. Po chvíli hovoru se celá čekárna dovtípí, že Bobíšek je pes a Pepan vnuk. Hafanovi naskákaly uhříky na čumáku, podle úsudku majitelky, z nedostatku pohybu. Vnuka s velkou razancí usvědčuje, že je právě on strůjcem dané patálie, protože byl viděn, jak si na  procházce, místo předpokládaného běhu se svým čtyřnohým svěřencem,  hraje s tabletem. A Bobík, ten chudák, místo výběhového venčení, musel trávit svůj drahocenný čas přivázán k noze železné parkové lavičky. Vnuk odmlouvá a ostře se obhajuje, následkem čehož dáma zvyšuje hlas, který graduje a vystupňuje se právě ve chvíli, kdy dochází k téměř stoprocentnímu usvědčení pachatele pomocí „monitoringu“ právě hovořící babičky a zároveň majitelky přízemního bytu se strategicky umístěnými okny směrem a s přehledem na celý parkový terén.

Když se ale hlas dotyčné dostane do fáze  přeteklého papiňáku, přestává být dámou a ukončuje hovor jadrným, ne zrovna slušným, slovním vyjádřením. Jen stěží říci, zda byl   výrazem  počastován vnuk, nebo ho vystřelila jen tak do éteru. Jedno ale s určitostí jisté je, po zakončení  hovoru, se  vítězoslavně usmívá, vytahuje z kabelky bílý hedvábný kapesníček a lehce, jako pravá dáma, se do něho, s dovolením, vysmrkává.

Naproti vzteklé paninky sedí dvě náctileté slečny, které  řeší, pro obě, dosti závažný problém - nedokonalé pozadí své kamarádky. „Ty vole, ta Anča, ta má ale zadek, jak může s něčím takovým běhat po světě, že se nestydí…….. „(omlouvám se za částečnou  úpravu, doslovná citace by byla jaksi nevhodná).

Nesmím pozapomenout ani na urostlého třicátníka, skvěle oblečeného a upraveného muže, jehož oteklý  prst střelhbitě běhá po otevřeném monitoru notebooku. Z přístroje se pomalu začíná kouřit a hlavu mladíka začne pohlcovat neidentifikovaná  počítačová mlha. Nevnímá, neslyší, nevidí…………

A v  rohu spící, pravděpodobně čtyřicetiletá, maminka?  Určitě dohání spánkový deficit. Raději potichu, ať ji nevzbudíme,vždyť má na ten miniaturní odpočinek své výsostné právo.

Závěrem, prosím, čistě  za sebe, přiděluji nejvyšší karmu takovému lidskému období, které denně zajistí nejméně 20 hodin, prožitých  bez bolesti, stresu, starostí, bez úplné přítomnosti hrůzných válek a katastrofických zpráv,  s vědomím výskytu zdraví, pravdy a lásky  pro všechny hodné lidi v blízkém i širém okolí.

A také, když mohu s klidnou myslí míjet  každé náhodné zrcadlo, aniž bych  musela leknutím vykřiknout: „Pro pána Jána, koho už zase napadlo vzít mě   do zoologické zahrady! A kdo to  vlastně je za tou zvířecí  klecí, u které právě stojíme?“