Jedné překrásné dámě se před mnoha lety, v dobách takzvaných devadesátek, stala nehoda, která potrestala především mou osobu. Ale začněme, prosím, pěkně od začátku.
Autobusové stanoviště v jednom bezvýznamném městečku s nástupištěm číslo 4 překypovalo nudou jako vždy. Já se chystal k odjezdu za rodinnou tetkou, nevlastní sestřenicí mojí mámy, která oslavovala své životní jubileum. Vyfiknul jsem se jako americký švihák. Na nose mi důstojně seděly sluneční brýle ultra moderního vzhledu, v puse žvýkačka, "plísňové" rifle s vysokým pasem zdobily mé dolní končetiny, na barevném tričku se vyřádil opilý barevný ohňostroj a k danému otfitu jsem výstředně držel plechovku s názvem Coca-cola, ze které jsem nejenom velmi pomalu upíjel, ale kterou jsem svíral v ruce tak, aby každý z čekajících pasažérů věděl, že na to mám, že jsem jednoduše frajer.
Měl jsem lehce přes třicet, byl čerstvě rozvedený, prostě štramák, který se rozhodl plnými doušky chytat v nové době zápaďácký vítr do plachet.
Náhle přichází před vylepený plakát autobusových spojů nádherná neznámá v kostýmku, upnutou sukní nad kolena, střevíčky na podpatku, rozpuštěné vlasy vlající ve větru. Okamžitě mi padla do oka.
Dostal jsem se do fáze lovce, začal jsem zrychlovat dynamiku i tempo žvýkané hmoty v ústech, několikrát se dotknul moderních obroučků tmavých brýlí, hlasitě srkal doušky z plechovky.
Krasavici jsem byl však ukraden. Studovala se zaujetím svoji autobusovou linku do stanice Otazník. Několikrát jsem proto hlučně zamlaskal, ulíznul si pečlivě nagelované vlasy, zhoupnul v kolenech a stále nic. Ani jednou se neráčila ohlédnout.
Započal jsem proto v myšlenkách plán ústního náletu. Pravá hemisféra mozku mi vymýšlela seznamovací otázky ve smyslu: "Krásné poledne, slečno, nechcete poradit, v autobusovém řádu se vyznám..".
Levá hemisféra, potvůrka, již s předstihem v mé chlípné hlavě zfilmovávala erotické až sexuální scény našeho možného budoucího vztahu.
Odhodlaně jsem tedy přistoupil o dva kroky blíže ke krásné neznámé, žvýkačku v rychlosti přilepil za ucho a už, už jsem otevíral pusu k promluvě, když se to stalo...
Dámě, která byla stále sehnutá, aby mohla co nejlépe studovat autobusové spoje, to zčistajasna hlasitě vystřelilo ze zadní části těla. Zčervenala, potichu něco špitla a rychlým krokem se dala na úprk.
A já se zamiloval ještě víc, srdce mi začalo bít na plné obrátky - ta cudná červenající tvář, sklopené oči, nádherná rozpačitá gesta....
Co jsem však mohl v téhle situaci dělat? Nezbývalo než se zachovat jako gentleman, zůstat stát na místě, neslyšet - jen vidět mizející krásku.
-----------------------------------------------------------------------
Příhoda je to již dávná, ale já si navždy uchoval ten letmý okamžik stydějící se nádherné slečny.
Pro mě se tak v mysli stala soukromou Monou Lisou, krásným nestárnoucím obrazem...
