Až po třetím telefonickém vyzvánění se ozvalo přeslazené: „Haló, kdo prosím?“. „Jsem nějaká Vendelína a našla jsem vaši fotografii válet se u hřbitovních kontejnérů, možná nedopatřením jste vypadla…“
„Myslíte z náhrobku? Ne, to určitě ne, nedělejte si starosti. Nejsem minulost, ale přítomnost. A co vy, co jste vlastně dělala na hřbitově?“.
„Pohřbívala jsem tam svůj první vypadlý trvalý zub. Trojka vlevo nahoře. Jsem zdrcená, měla jsem ho tak ráda“, neudržela se Vendelína a uronila slzu.
„Ráda vám pomohu, neboť jste zachránila můj portrét od zneužití. Raději si ani nechci představit, co by s mojí fotkou udělali opuštění truchlící mužského rodu. Proto dobře poslouchejte – potřete si osiřelé místo ve ctěné puse něčím ostřejším a ráno uvidíte. Jen prosím, nikomu nic neříkejte, nebo všechno, co pro vás udělám, nadobro zmizí. Tak se mějte“, ukončila neznámá hovor.
„Haló, haló! , marně se dožaduje pozornosti Vendelína.
„K tomu všemu má ta Barbína sexy hlas, já nemám nic, ten můj mužský chraplák může tak maximálně z veřejného tlampače povzbuzovat seniory na všesokolských sletech“, povzdychla si Vendelína.
Před spaním však ještě nezapomněla zkontrolovat účet v mobilním aparátu a zjistila, že byla odčerpána částka jako za standardní hovor.
Oddechla si.
„Nu což, když si potřu dáseň letitou moravskou slivovicí, nemůže se přece nic stát. Maximálně mi do rána v hubě vyrostou trnky“, pomyslela si a šla si lehnout. Usnula jako špalek.
Ráno poslechla budík a vstala.
Dáseň už nebolela. Běžela se podívat do zrcadla a zděšením vykřikla....
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
