Jeden obyčejný zimní den (důchodce x bezdomovec)

Včera jsem napsala článek „Starost o muže bez domova“ a jelikož ohlasy byly rozporuplné, rozhodla jsem se srovnat jeden prožitý zimní den dvou lidí. Jedná se o dva muže, oba velmi dobře znám, jde o konkrétní lidi z masa a kostí, jen z pochopitelných důvodů nebudu dotyčné jmenovat.

Důchodce – pán, celý život pracující ve státní sféře, před pěti lety se rozešel s manželkou, odešel z rodinného domu, který vlastnila jeho paní (není rozvedený). Nyní si pronajímá jednopokojový byt za komerční nájemné. Má tři děti, se kterými se stýká.

Bezdomovec - (prosím, aby nedošlo k mýlce, ty – bývalé krátkodobé  bezdomovce, co nyní žijí v azylových domech, s dovolením, již považuji za občany s domovem, protože jsou to lidi, kteří na sobě pracují a azylový dům se jim snaží zaslouženě pomoci). Takže muž, o kterém je řeč,  je dvakrát rozvedený (oba rozvody ze stejného důvodu: alkohol, násilí). Má rovněž tři děti, které už roky neviděl. Je bez domova, přespává v noclehárně a navštěvuje denní centrum.

Jeden obyčejný zimní den

Ráno:

Důchodce vstává včasně ráno, již před pátou. Probouzí se do nevytopeného bytu, šetří. Uvaří si čaj a dá si půl jablka. Vezme velkou tašku s letáky a vyráží do terénu.

Bezdomovec se probudí ve vyhřáté noclehárně, vypije uvařený čaj s kouskem pečiva. Pracovník noclehárny se ho zeptá, zda přece jenom nechce zůstat přes den v teple (denní centrum v mrazivých dnech je s výjimkou malé přestávky otevřené nepřetržitě). Pokud bezdomovec trvá na svém, zkontroluje se mu ještě oblečení a  pokud není vhodné do daného počasí, dostane teplý, opotřebovaný vaťák, čepici, rukavice, šálu  ze skladu.

Dopoledne:

Důchodce rozváží pomocí velké tašky na kolečkách  letáky. Taška je těžká, on ji sotva utáhne. Podepsal tříměsíční smlouvu a každá koruna dobrá. Důchod stačí sotva na nájem a on se tolik těší, jak koupí vnukům malý dárek k narozeninám, svátku, Vánocům. Při roznášení tiskopisů se ho nikdo nezeptá, zda to zvládne, zda by něco nepotřeboval…..  Však do toho šel dobrovolně!  On pociťuje opravdovou zimu, ale v srdci ho hřeje pocit, že udělá svým dětem radost.

Bezdomovec se setkává s přáteli na obvyklém místě, před nádražím, otevírají krabicové víno, vybavují se. Sem tam někoho kolemjdoucího osloví, požádají, přece  každá koruna dobrá. Když už je zima k nevydržení, jdou se ohřát k teplému topení do poštovní budovy. Zaměstnanci pošty přivolávají městskou policii, ta chlapům domlouvá, že nemohou stát ve foajé. Strážníci jim nabízejí možnost pobytu v denním centru. Muži odmítají a raději se přesouvají ven. (záměrně jsem nenapsala, že by je i policisté odvezli autem, abych nebyla obviněna ze zaujatosti k této skupině).

Odpoledne:

Důchodce se vrací domů, do zimy, trochu si přitápí. Zkontroluje finance a zjišťuje, že by to šlo, že si  dnes může dopřát klobásu. S radostí si zajde do blízkého bufetu. Co nejdéle si vychutnává ten slastný pocit teplého jídla na jazyku.

Bezdomovec dopil poslední kapku vína, terénní pracovník, který ho zkontroloval a potkal právě před nádražím, dostal konečně příslib, že už se  brzy tato partička přesune do centra, do tepla. Terénní zaměstnanec si oddychnul.

Večer:

Důchodce se vrátil z bistra, teď ho čeká práce, musí zkompletovat letáky tak, aby měl na zítřek vše  připravené. Rád by si  k tomu zapnul televizi, tu však  nemá, stará dosloužila, na novou nezbyly finance. Půjček se bojí. Ale naděje tu je, děti mu slíbily,  že časem nějakou starší opatří. Vypíná topení a jde si lehnout, ať je na další den ve formě, fit.

Bezdomovec snědl teplou večeři (jídlo -  které zbylo v nedaleké restauraci, pro které si pracovníci centra jezdí každý den, v žádném případě nejde o zbytky na talíři). Dívá se s ostatními na televizi, vždyť  hraje jeho oblíbený seriál. Zaměstnanec centra ještě před odchodem do ložnice probírá s každým klientem  možnost odchodu do azylového domu, eventuálně jiné pomoci. Po odmítnutí výše zmiňovaného návrhu, si zapisuje požadavky či případné stížnosti klienta, který poté odchází do vyhřáté ložnice.

Oba příběhy jsou, bohužel, pravdivé. A já se přiznávám, že mně, osobně,  je líto jen jedné osoby  a to důchodce.

Ach jo, kolik lidí si  právě teď o mně pomyslí, jaký jsem to necita!