Hříšné exponáty

Měl jsem pravdu, Viktorie se nezvedala k odchodu, štamprle do ní padaly, jak právě napečené bochníky chleba do Otesánkových břišních útrob. A ten vodopád přesvědčujících slov. Hotová slovní lavina!

Moje stará hlava z toho málem dala vale svému celoživotnímu parťáku - krku. Příchod Oty byl spásnou záchranou. Ten se však tvářil, jak by právě přežvýkal citrón i s jeho tvrdou slupkou. "Prosím, tati, uvědomuješ si, jak naše modely po jejich převozu budou vypadat, to je rovnou můžeme hodit do pudlice". "Ale, pane Oto, jedná se o výstavu s pevnými pravidly", ujišťuje zamračeného syna Viktorie. "Dobře tedy, milá dámo, vezměte si tužku a papír a pečlivě zapisujte!" Otova náhlá rozhodnost mě udivuje, ale musím konstatovat, že se ke svým výrobkům chová jako k vlastním dětem. Bodů v pravidlech převozu i nainstalování bylo snad dvacet, další nalévání alkoholového moku proto Ota přísně zakázal, slečna musí být při zápisu střízlivá, vynechání, byť jediného pravidla, se rovná konec možného pracovního výjezdu papírových modelů. Po pečlivém zápisu se Viktorie na nás unaveně podívá: "Marná sláva, je třeba vám na vernisáži přihrát nějaké fešandy". "Opovažte se", sjel ji vražedným pohledem Ota. "Ženská noha nám do bytu nevkročí, stačilo, že vy jste byla vpuštěna a my se s tátou z té polízanice snad nikdy nevymotáme".

                                                         ----------------------------------------------

Týden před samotnou vernisáží převážíme v černé dodávce za přísných Otových pravidel deset papírových modelů. Síň je již naplněna uměleckými výtvory slečny Viktorie. Prosím, pokud jste slušní, nemohu ani zde napsat, co ta nebohá nestoudnice byla schopna vytvořit. Jisté figury byly v nepatřičných až chlípných polohách, se kterými jsem se mohl seznámit snad jedině při fantazijních vyprávění spolužáků na střední a Ota, nechci mluvit za něho, snad nikdy. I konečky prstů na nohou nám ostudou chytaly červenou. Syn neustále hudral, že to bude epochální ostuda spojovat naše celoživotní dílo s něčím takovým. Vymínili jsme si tedy počestné místo v předsálí, aby naše modely nebyly spojovány s neřestí. Viktorie souhlasila.

                                                         ----------------------------------------------------

Při zahájení výstavy byla slečna Viktorie jak z jiného světa. Moc jí to slušelo. I Ota po očku sledoval tuto rafinovanou proměnu.

Úvodní řeč si připravila legrační se špetkou ironie. Náhle slyším, že v ní mluví o nás:" Ráda bych vám představila moje kamarády Arnošta a Otu, nejlepší papírové modeláře pod sluncem. A kdyby byl zde někdo jiného názoru, tak mu........."

Pohotový Hulk vrazil Viktorii do pusy olivu, kterou měl na párátku ve skleničce šampaňského. A mně zase pevně stiskl ruku Ota, jenž mi strčil látkový kapesník do dlaně. "Nebul, tati", konejšil mě.

"Taky bys  mohl se starým tatíkem držet basu a přidat se", zhurta jsem na něho vyštěkl se zaraženou slzou v oku.

No přiznávám, brečel jsem a byl jsem za to všechno kolem rád.