Stěhování skončilo, den placeného volna také. Žádné defilé se nekonalo a já se musím vrátit zpět do úřednického kumštu prošpikovaného managementem a byznysem v moderním PC outfitu.
Pracuji v jednom nejmenovaném úřadě, na odboru kultury. A jelikož můj nový byt se nachází v jiném, od původního bydliště asi 10 kilometrovém vzdáleném městečku, musím dojíždět hromadnou dopravou. Je to pro mě novinka, která se nestala překážkou. V autobuse pozoruji okolní lidi a chystám mysl do údernického pracovního nasazení.
Moje práce je stereotypní, vyplňuji tabulky, píši projekty, počítám……..
Mým vedoucím je obtloustlý inženýr Ferdinand Žlábek, hodně přes padesát, dva podbradky, mastná přehazovačka, prostě typ, který za vrchol své výstřednosti považuje několik zlatých prstenů s blýskavými masivními kameny, které se mu za desetiletí jeho žití pořádně zavrtaly do oteklých prstů.
Po příchodu do práce dostávám povel, udělat si zastávku v jeho pracovně. Dělám to velmi nerada, vím, že můj pracovní den bude mít smutný začátek.
Inženýr Žlábek sedí za stolem, těžké břicho mu visí přes stehna, tlustými prstíky poklepává na stůl a snaží se tvářit příjemně. Bohužel to neumí, jeho obličej se pitvoří v cynické grimase: „Ahoj, Vilmo, jak ti dopadlo stěhování?“ „Díky za optání, Ferdo, jsem ráda, že to mám za sebou", odpovídám stroze. „Cccccc, Vilmo, prosím, neříkej mi Ferdo“, mne si skráně, aby vypadal důležitě. „Nejsem Ferda Mravenec, já ti také neříkám Vilíku – jak v tom dětském večerníku "O včelce Máji a Vilíkovi“, jeho tlusté ruce udělají malou stříšku, o které si opře čelo. „Mám císařské jméno, které si zaslouží úctu, Vilmo, úctu“ , zdůrazňuje a okamžitě navazuje, „no tak tohle pokáráníčko bychom měli za sebou, přejděme nyní k věci, projekt ohledně dílek mladých umělců jsi nenapsala špatně, ale musel jsem tam dost podstatné věci doplnit, poslal jsem ti to mailem, mám teď mnoho práce, proto tudíž nepředávám v tištěné podobě“. „Ale ten projekt byl hotový, Ferdinande“, špitnu, „a mimochodem jméno Vilík je mužské“ , odvažuji se dodat šeptem. „Hotový ale neúplný, to je rozdíl, však si to běž přečíst, jak říkám mám hromadu práce, měj se zatím, Vilmo.“
Usedám ke svému počítači – málem mě zavalí hromada formulářů. Ferda záhy opouští svůj kabinet, v ruce nachystané cigárko, jeho kuřpauza má jako vždy nekonečný časový rozměr. Já na rozdíl od jeho důležitosti si dovolím skočit na WC až na konci pracovní doby, neboť se celý čas peru s nahromaděnou administrativou. Po několika hodinách intenzivní kontroly desítky tiskopisů, rozklikávám daný projekt a zjišťuji, že ho Ferda obohatil o jediné poděkování generálnímu. Vzteky šílím. Nenávidím ho! Patří do skupiny ambiciózních nicneumělů bez talentu, schopností a nulového kouzla osobnosti.
Bohužel v daný den mám tu čest spatřit ho ještě jednou. Při svém odchodu z práce mi pokládá mastnou pracku na rameno, přičemž prstenem zavadí o pletenou halenku a tímto svým neohrabaným manévrem způsobí blůze újmu ve tvaru velkého oka. Otřepu se a vykřiknu: „Pozor!“ Rozchechtá se a skrz cigaretami zdevastované zuby procedí: „Volal generál, projekt je schválený, oslaví se to na výjezdním setkání tento pátek, bude i raut - hurá“. Nikotinový pach mi dopadá na zátylek, rozkašlu se: „Se mnou nepočítej, na zasedání zásadně nejezdím“. „No, jasně, jako vždy“, odpoví s grotestními mimickými záchvěvy v obličeji.
„Tak někdy příště“, otáčí se zády, konečně je na odchodu. Nelze si nevšimnout ošoupané látky jeho kalhot v oblasti hýždí. Tahle část inženýrského těla je vždy stoprocentně zaneprázdněna, pomyslím si a mám chuť vystrčit jednu z mých dolních končetin, kopnout a pořádně prokrvit tyhle dvě nechutně překrmené půlky.
Herdek, žasnu nad sebou, neboť ještě nedávno, bych takové myšlenky považovala za krajně neslušné, stáhla bych se totiž do ulity a při pomyšlení na výkop do šéfovy zadnice, bych se hanbou osypala vyrážkou od shora až dolů.
