Divoženky

Olga se právě pohádala s manželem. Mladší syn nechtěl dělat domácí úkoly, což vyjadřoval vzteklým záchvatem nesnesitelného brekotu. Naopak starší syn s grimasou otráveného puberťáka reagoval na pouhopouhé přiblížení k počítači.

V ten moment si Olga uvědomila, že se dostala do věku, kdy ji už nikdo z rodiny nepotřebuje, a že všechny kolem sebe vlastně svým bytím v tomto třípokojovém příbytku obtěžuje.

V rychlosti na sebe hodila kabát, na hlavu narazila staromódní pletenou čepici, na kterou náhodně  natrefila, práskla vstupními dveřmi a vyběhla ven z panelákového bytu.

Běžela a brečela. Pohybovala se automaticky, nechala své nohy určovat směr. Zastavila se až ve vestibulu stanice metra Rajská zahrada. Do této stanice rovnou člověk vpluje z venkovního chodníku a nastupuje k jízdě na koncovou stanici Černý Most.

Olga nechtěla nikde cestovat. Jen fascinovaně zírala na prázdné koleje, ke kterým se pomalu přibližovala. Jedna noha úderně překročila výstražnou čáru a celé její tělo jako magnet přitahovaly kolejové pražce. Na nástupišti nebylo ani živáčka.

"Jaké to je?", náhle uslyšela za sebou ženský hlas. Otočila se. Za jejími zády seděla malinkatá postavička na invalidním vozíku. Olga ji bohužel viděla rozmazaně. "Ptám se, jaké to je, když člověk může chodit, pohybovat se, běhat?", znovu položila otázku miniaturka na vozíčku. "No jaké asi - normální", odpověděla trochu jedovatě Olga a setřela si z obličeje slzy.

"Promiňte, ale vaše odpověď je mi k ničemu, je prostě hloupá", zvyšuje hlas neznámá postavička.

"Mohla byste udělat tři kroky vzad, zavřít oči a snažit se mi to popsat.....", rázným hlasem začíná udělovat pokyny malá vozíčkářka.

Olga bez reptání příkazy vykonává, zavírá oči a nahlas říká, co se jí pod víčky odehrává: "Ráno vstanete, automaticky vykonáváte běžné povinnosti všedního dne. Když ale přijde ten pravý čas a máte chvilku pro sebe, jdete pouze tam, kam chcete. Vaše nohy vás nesou krajinou, vlasy vám čechrá vítr, mráz štípe do tváří, slunce příjemně hladí obličejové vrásky. A když se rozběhnete, jste tak krásně svobodná, máte prostor, vše je kolem vás jenom vaše - je tu jen pro vás. A ještě něco, když v létě vstupujete ze břehu do vody a voda vaše tělo hladí i příjemně chladí,  je to jednoduše nádherné", Olga otevírá oči a otáčí se k vozíčkářce, ta se spokojeně usmívá. "Vidíte, že to jde", zareaguje a zatleská sympaťačka na vozíčku.

Náhle se Olga zarazí: "Promiňte, jsem to ale husa, já zapomněla roušku", začne zmateně hledat po kapsách. "Mně to nevadí, jsem tady sama a stojím dva metry za vámi, promiňte, nestojím, ale sedím dva metry od vás", rozesměje se stvoření malého vzrůstu  a Olga se přidává. Společně vycházejí ven ze stanice a jejich tragikomický smích nemá konce.

"Jmenuji se Božena", podává ruku maličkatá dáma na vozíku. Olga ručku opatrně, jakoby byla z porcelánu, stiskne: "Jsem Olga, moc mě těší". Nitrem Olgy projede blažený pocit energie, lásky a porozumění. Jakoby v jejím srdci začal hořet plamínek tepla. Uvědomí si, že v tomhle maličkém těle je tolik citu, síly a houževnatosti a ona právě dostala dar - toto mimořádné přátelství.

Najednou jí do hlavy skočí nápad: "Víš co, Boženko, rozběhneme se, poběžíme. Zavři teď oči ty, roztáhni ruce a představ si, že je nám patnáct", usměje se a mrkne na novou přítelkyni. "Co patnáct, ať je nám deset, dnes můžeme být divoké i boží", rozesměje se Boženka.

A tak se Olga opře plnou silou do vozíčku, běží, co jí síly stačí. Boženka má zavřené oči, roztažené ruce a radostně obě výskají štěstím. 

Hustě sněží, kolečka vozíčku na zledovatělé ploše podkluzují, vozíček se naklání doprava a poté zase doleva. Obě holky se tomu ledovému kolotoči z plna hrdla smějí a jejich čistý zvonivý smích se nese prázdným večerním sídlištním prostranstvím.....