Věděl jsem, že to není dobré, ale že by to měla být konečná, to už byla i pro mě silná káva. K doktorům jsem se dokopal jen, když už jsem držkou oral asfalt.
Příšerné bolesti, které nešly zastavit. V hrdle koktejl všech možných tabletek, které se mezi sebou rvaly o mou přízeň, avšak ani jedna se nestala holkou činu.
V takovém stavu jsem si vyslechnul ortel, který oznamoval, že má životní štace je prakticky u konce. "Doktore, na rovinu - jsem chlap, vydržím to", prosil jsem zamračeného lékaře, který mírně pokyvoval hlavou a zadumaně pokračoval:" Pane Hlavatý, v nejlepším případě roky, střízlivě měsíce.....".
"Jsem smolař, doktore, takže dny", netaktně jsem mu skočil do řeči a v mrákotách se vybelhal z ordinace.
"Je to špatný, kamaráde", promlouval jsem sám k sobě. "Mám dvě možnosti - pořádně se ožrat a skoncovat se svým zpackaným životem nebo udělat něco hodně ztřeštěného a poté to také zabalit".
Při svém přemýšlení jsem si vzpomněl na své nejlepší kamarády. Byli jsem tři. Já s přezdívkou Česnek, podle jedné příhody, kdy mi můj otec místo omluvenky nacpal ráno do papule stroužek česneku a já zasmradil nepříjemným óderem nejen celou třídní místnost ale také kabinet soudružky Mokré, které jsem pomáhal nosit přírodovědné pomůcky do naší třídy.
Můj spolusedící v lavici, zvaný Meloun, si zase vysloužil přezdívku díky svým tělesným proporcím. Třetím v partě byl Květák - s kudrnatými zrzavými vlasy a s pihami všude možně. A právě na své vlasy, tak moderní v devadesátkách, chytal na diskotékách holky. Myslím, že tehdy měl skóre vyrované - holky versus pihy.
Všichni tři jsme společně po základce pokračovali na stejném učňáku a scházeli se na místním hřbitově, kde jsme trénovali taneční kreace na místní diskotéky. Nevynechali jsme žádnou, stali jsme se pověstnými diskotékovými dravci.
Ve hřbitovní oáze jsme pouštěli nahlas kazeťák s písníčkami Michala Davida, omotáni řetězy z céček, chlemtali doušky Coca-coly a zálibně frajersky popotahovali z tajně koupených cigaret.
Naše hřbitovní mejdany překazila vždy jen jistá hřbitovní legenda - plešatý, malý hrobník s protřelou vyřídilkou, která nás odpálkovála do patřičných mezí. Sice jsme na něho dělali různé posunky, vyplazovali jazyk, klepali na čelo, ale vždy jsme nakonec vycouvali v klidu a míru.
Škoda, že se kamarádi nedožili ani padesátky. Melouna skolil infarkt a Květáka nenasytné ženské. Oba skončili na stejné rozptylové loučce námi známého hřbitova.
Díky těmto vzpomínkám se mi v hlavě zrodila myšlenka. Vrátím se na jeden jediný den do svého mládí, udělám kamarádům u rozptylové loučky mejdan k jejich nedožitým padesátinám. Co na tom, že to bude s tříletým zpožděním.
A ještě něco - jestliže mě nikdo při tom šíleném šou neosloví, nevzpomene si na mě či na mé kamarády, dobrovolně to zabalím a odpádluji v nejbližších dnech do nebeské krčmy, kde už na mě čekají tihle dva výtečníci.
V půjčovně kostýmů se mladá prodavačka udivovala, že si chci vypůjčit afro paruku. Když jsem si ji nasadil, poprvé jsem se po dlouhé době zasmál. Vypadal jsem jako vysušená egyptská mumie, na jejíž hlavě pohřbili mumifikovaného chlupatého mazlíčka.
Plísňové rifle jsem sehnal docela rychle, v sekáčích teď frčí, síťované tričko s nápisem Coca-cola jsem zase vyhrabal z garáže. Měl jsem ho z nostalgie přikurtované na zdi.
Brýle, Coca - cola plechovky, céčka jsem koupil v supermarketu Penny - díky Michale, můj idole, tvá reklama zabrala. Ještě starý kazeťák a hurá do terénu!
U rozptylové loučky jsem to rozbalil, začal jsem jak šílenec řádit na píseň "Colu pijeme Colu". Pak už to šlo samo, zapomněl jsem, kolik je mi roků a co všechno mě bolí.
Pátá píseň "Děti ráje" mi už pořádně brala energii, stále nikde nikdo.
"Nám to vyjde, všechno vyjde....", zpíval jsem a máchal rukama směrem k nebi.
Když tu najednou zázrak!
"Hochu, nezbláznil ses dočista, jsi zralý na blázinec, tak jsi přece se svými kumpány vyváděl před třiceti roky", řval takový třasoprdka a hrozil na mě ze všech sil holí.
Přestal jsem křepčit, vypnul kazeťák a opatrně se zeptal: "Vy ještě žijete a pamatujete si", zjihnul jsem při těch slovech jako malý kluk. Kdybych se viděl v dnešním stavu tenkrát, nevěřil bych, jak padesátiletého chlapa dojme takováto situace.
"Jasně, že pamatuji, vždyť jsem vás tři dennodenně vyháněl, takové orgie a na hřbitově, ale tehdy jste mládím postrádali rozum", udýchaně a pomalu hovořil.
"Děkuji, zlatý muži, já jsem tak rád, že žijete", spontánně jsem stařečka políbil na temeno hlavy.
"Stárneme všichni", mile se usmál.
"Máte svatou pravdu, mohu se vás, starý pane, zeptat, jak se vlastně jmenujete?", položil jsem zvědavou otázku.
"Vy to nevíte, přece Rudolf Mrkvička, těší mě", podával mi svou starou kostnatou ruku.
"Těší mě dvojnásobně - já jsem nějaký Česnek a moji kamarádi....."
Dlouho jsme si povídali a já byl nadmíru rád, že pořád ještě mohu s někým sdílet své vzpomínky.
Díky, že jste, že žijete, zázraku jménem Rudolf Mrkvička...
