Citlivka

Na společné chodbě před mým novým hnízdem sedí na rozkládacích, značně oprýskaných, rybářských, židličkách dva chlápkové, stařík a mladík – patrně otec se synem, nebo děd s vnukem – každopádně sousedé a radiové vysílačky v jednom.

Nikdy jsem je neviděla, přesto slušně pozdravím. Starý odpoví: „Zdravíčko“ a mladý: „Ahoj, jmenuji se Kíf““. „Já jsem paní Vilma Demazyová – vaše nová sousedka, těší mě“. Na paní kladu velký důraz, ať slyší, že si nechci s nikým tykat. I když si nešlo nevšimnout, že mladík má viditelný handicap.

V duchu si pomyslím: No, to my ještě scházelo, mužské drbny! No nekupte takový byt. To se může stát jedině mně.

„Hekáš jak při tom, vole, ztiš se!“, hřmotně zaječí Obelix při stěhování jedné z  těžkých skříní.  „Co ty víš, jak já, nebyls u toho, pako“, odvětí Asterix.

„Pánové, prosím vás, nemluvte tak“, úpěnlivě prosím, alergie na stěhováky graduje, mám je plné zuby, averzi už také pochytaly všechny moje plomby a zubní implantáty.

 „Jejda, my jsme mysleli, že nás neslyšíte, my nevěděli, že jste……….“

Odcházím raději pryč. Za zády mi doznívají slova: „Dávej si pozor na držku, ona je jeptiška“. „Jak jsi na to přišel, magore, ty víš, jak vypadá jeptiška“. „No asi takto, vole“ a Obelixův  ukazováček směřuje na zadní část mého těla.