Je sobota a Vendelína po delší době zase navštíví hrob svých rodičů. Poklekne a snaží se lopatkou vyhloubit větší díru do země. Naštěstí se jí to daří, půda je májová, připravena k setbě.
Do jamky položí krabičku od sirek napěchovanou velkým množstvím vlastních chlupatých pozůstatků.
Ze zvědavosti ještě zkontroluje zahrabaný obsah hedvábné krabičky, kterou zde přinesla minule a s hrůzou zjistí, že její zub stále odpočívá na kašmírovém polštářku.
„Do pohřebního prkénka! Čí zub vlastně nosím v puse?“, nahlas si uleví.
Kolem právě prochází starý správce hřbitova.
„Dobrý den, prosím, mohu se na něco zeptat?“, pozdraví ho uctivě.
„Ano, k službám, ale mluvte nahlas, jsem nahluchlý“, odpoví stařík, zastaví se a opře o hůlku.
„Nedávno jsem tady našla fotku šmrncovní ženy v plavkách“, začne zvýšeným hlasem povídat Vendelína.
„No a co? Když se chce někdo dát na náhrobek v plavkách, proč ne, proti gustu žádný dišputát“
„Jenže já tu fotku našla u popelnice“, pokračuje Vendelína.
„Tak nějakému roztřesenému pozůstalému vypadla z kapsy a co já s tím. Chcete mi tu šťabajznu namluvit? Mohu jí tak leda poskytnout hrobku na lukrativním místě“, začne se chechotat stařec.
Pak se zarazí. Všimne si dvou malých hromádek u hrobu.
„Buď je to krtek, nebo vy si tu bez dovolení zakopáváte mrtvé zvíře, tohle paninko nemůžete, na to už je paragraf!“.
„Zakopávám si tu své staré vzpomínky, je to psychologická terapie“, odpovídá tiše Vendelína.
„Tedapije. Kdože pije? Snad ne vy, to nedělejte, brzy bych vám tu musel chystat pokojíček a věřte, že do takové romantické ložnice byste ani mne, starého dědka, nenalákala“, hrozí správce na Vendelínu čaganem.
Vendelína jen mávne rukou, začne litovat, že zahájila s touhle osobou konverzaci.
„Raději sbohem“, řekne hodně nahlas a k tomu polohlasně ještě dodá dovětek: „Tak s tebou, dědulo, bych nevlezla ani do luxusního zámeckého lóže s hedvábnými baldachýny“, prohrábne si sebevědomě bohatou kšitici, zamrká dlouhými řasy a zasní se.
Teď když má krásné zuby, vlasy a řasy může jít na lov, na pravý gentlemanský lov se vším všudy, žádné pytlačení v buranských primitivních vodách....
„Hlava ramena, kolena, palce, kolena, palce, kolena palce, konečně mám sexy tělo bez nadbytečného chlupance“, začne si nahlas zpívat a s dobrou náladou si to zamíří ke hřbitovní brance.
(Všechny postavy i prostředí nejsou reálné, ovšem pokračování reálné je a slibuji, že bude.)
