Před týdnem, právě na zelený čtvrtek, jsme se s manželkou poštěkali jak dva vzteklí psi. Přitom se jako vždy jednalo o blbinu. Máňa si tvrdohlavě trvala na svém a já ji taktně naznačil, že je jako obvykle mimo mísu.
Při ústním výlevu svého názoru jsem se rozohnil tak, že bych svou rudou barvou v obličeji vyzval na souboj prvního krocana v sousedství.
"S takovou dostaneš infarkt nebo se nervově rozložíš a skončíš buď na hřbitově nebo v blázinci", byla závěrečná slova mojí pravoplatné manželky. "Chci na hřbitov, tam budu mít konečně klid", řekl jsem vítězoslavně a díval se, jak se moje žena chystá k odchodu. Beztak se půjde vyplakat na rameno naší jediné dceři, která bydlí přes ulici.
Když jsem uslyšel hlasité zaklapnutí dveří, oddechnul jsem si a nalil malinkatého frťana. Konečně klid. Slastně jsem si sednul na divan a jen tak zíral do stěn.
Najednou zvonek. Hlasitý a šílený. Koho to čerti nesou. Jdu velmi neochotně otevřít. Za dveřmi dva funebráci.
"Dobrej, tak kde ho máte?", vytřeští na mě oči ten mladší a drzejší. "Koho?", podívám se zmateně. "No, toho mrtvého, v rozkladu......", tiše promlouvá ten starší, kulatý a plešatý. "Promiňte, pánové, asi omyl, jste na špatné adrese", s moudrým výrazem se obracím k těm dvěma pomýleným. "Hele, adresa i jméno na zvonku souhlasí, tak kde máte toho nebožtíka", ptá se skrz černou roušku mladý funusák. Ten starší vytahuje mobil a nahlas čte: Albert Pálava. "No, to jsem já, kdo vám, prosím vás, oznámil mé úmrtí?", kladu jim otázky a začínám tušit odkud vítr vane. "Taková, asi starší, hodně zoufalá panička, několikrát nám zdůrazňovala, že musíme co nejdříve přijet, že jste jaksi, promiňte ten výraz - přímo v rozkladu", řekne ten mladší a frajersky se prohne v kolenou.
"Moje paní, potvůrka", řeknu smutně.
"Nám je vás líto, musí to být strašné, když si vaše panička přeje, abyste už.....".
"Mlč, blbče", okřikne starý mladého. "Takže to sečteme, dělá to pětistovku za planý výjezd", navrhuje starší a rozumnější.
V kapse mi pípne mobil, právě přišla sms: "Zařídila jsem Ti přípravu na ten Tvůj vysněný klid, hezký Apríl, Bertíku. Tvoje zlobící se Máňa".
Usmál jsem se, vytáhl bankovku a zaplatil.
Byl jsem totiž po všech čertech rád, že na mě ještě někdo myslí, že mi ještě někdo posílá esemesky. Tak jsem ten svůj "klid" poslal ke všem čertům a vyrazil koupit obložené chlebíčky a lahvinku.
Poté jsem již netrpělivě čekal, až se otevřou vstupní dveře bytu a v nich bude stát Máňa, mnou čtyřicet let milovaná holka, které předvedu, jak umí jeden dědek v rozkladu přichystat malý manželský aprílový mejdan.
