"Okamžitě odsud vypadni, vypelichané psisko", zařval jsem a holí odstrkoval chundelatou nevzhlednou kouli zamotanou do lidské papírové pleny. S chlupatým psím špindírou to však ani nehlo.
S chlupatým psím špindírou to však ani nehnulo. Dál se rozvaloval na náhrobní desce vedlejšího hrobu. Po mém zásahu hůlkou se pohnul, zavrtěl lysým ocasem a jazykem začal olizovat oválný portrét umístěný na náhrobku.
"Že se nestydíte, takhle se chovat k handicapovaným", oboří se starší lady, která právě přichází.
"Zapojte rozum, madam, psi mají na hřbitov vstup přísně zakázán!", pohrozil jsem holí.
"Problém je v tom, hlasateli etiky, že já rozum nikdy v životě nezapojovala a ani s tím začínat nehodlám. Moje, tady pohřbená sestra ano, byla bioložka, proto se tenhle chlupáč jmenuje Rododendron - zkráceně Rodo", odpovídá neznámá a konévkou zalévá sazenice v květináčích umístěných na hrobě.
"Je mi jedno, jak se pes jmenuje, znesvětí místa posledního odpočinku našich předků a to mi teda jedno není, vážená dámo, které nic neříká pietní chování", pokračoval jsem rozzlobeně dál.
"Ale říká! Rodo je starý, slepý, musí nosit plenu, proto ani kdyby chtěl, nemůže svými výkaly nic potřísnit a že sem tam něco olízne, psí slina snad neuškodí. Na vás nikdy nikdo neplivnul? Navíc mnozí, zde ležící, žili takovým způsobem života, že by plivanec na jejich hrobě byl jen nepatrným potrestáním za spáchané činy", hovořila a skloněná, otočená ke mně svým pozadím, zalévala květináče.
"Paní, já léta učil na gymnáziu studenty slušnému chování, vím, co se sluší a patří", pokračoval jsem.
"Bingo! Já zase pracovala jako burleska. Emigrovala jsem do Spojených států. Chytrá sestra tady zůstala a já hloupá, bez slušného chování, zvedla kramle, odfičela a na stará kolena se zase vrátila, abych se mohla starat o umírající sestru. Když umřela, Rodo v jejím panelákovém bytě tak vyváděl, že jsem se rozhodla ukázat mu hrob jeho paničky. Od té doby chodí na hřbitov se mnou a je to úplně jiný pes. Jenže, už je chudák starý a slepý, brzy z tohoto světa odejde", podívá se na mě, poté na hodinky a znejistí: "Omlouvám se, nemohu pokračovat v této mravokárné konverzaci, musím ještě něco zařídit. Budeme zde za týden ve stejném čase, vaši přednášku si rádi poslechneme do konce", rozloučila se.
"To víš, dlouhý nos, už tě nechci vidět", pomyslel jsem si a vrhnul se do úklidu manželčina hrobu.
Navštěvuji totiž hřbitov pravidelně každou středu. Tento týden jsem však šel až v pátek, neboť jsem byl nachlazený. Ještě pořád to nebylo ono, naštěstí hrob manželky a jejich rodičů je umístěn hned napravo v přední části, což přišlo mému chabému zdraví právě vhod.
Jenže celý týden jsem byl nesvůj a lákalo mne na hřbitov v daný den i čas přijít. Poslechl jsem svůj vnitřní hlas a šel.
"Kde je Rododendron?", byla moje první otázka.
"Tady", vytáhla neznámá z růžové kabelky sametovou krabičku.
"Tři dny po vašem kázání odešel do psího nebe, vzal si vaše slova k srdci", řekla klidně.
"Teď se za něho pomodlíme, ať je jeho pohřeb důstojný", dala mi znamení a popel věrného psího společníka rozsypala do květináčů.
"Pojďte, připijeme si na jeho duši", navrhla, když jsme se posadili na nejbližší lavičku. Vytáhla láhev se slivovicí a dvě štamprle.
"Co to děláte, na hřbitově se pít nesmí", spustil jsem.
Náhle mi však, na ještě mluvících rtech, přistál polibek.
"A dál? Co se ještě nesmí?" podívala se na mne moje společnice.
