Je deštivé úterní březnové ráno. Přijíždí stěhovací vůz se sloganem „Rychle a s úsměvem“ – relativně brzy poznávám, že neplatí ani jedno. Rychle nahradilo zběsile a úsměv – raději bez komentáře.
Odmala jsem obdivovala kočovníky, takové ty věčně stěhující se: „sbalit saky paky - těch pár švestek a tradá za dobrodružstvím“. Dneškem jsem změnila názor – kočovná krev mi v žilách určitě neproudí, na to bych mohla vzít jed.
Stěhováci byli dva: velký, tlustý – hotový Obelix a malý plešatý – prostě Asterix. K mým věcem se chovali neosobně, s rozbitím a zničením předem počítali.
Nábytek a s ním i pár věcí jsem stěhovala z otcova domu a za neustálé účasti sestry Carol a jejího přítele Pepka. Námořníkovi Pepkovi se opravdu podobal. Svalnatý a o hlavu menší než sestra Carol. Nechal si říkat Pepé, aby jeho jméno ladilo ke jménu partnerky, ke Carol.
Na rozdíl od sestřina jména je moje obyčejné – Vilma. Dal mi ho táta po babičce. Ale sestřino jméno, aby vše bylo spravedlivé, prý vybírala máma, chtěla něco originálního a bezpohlavního, jméno pokud možno, stejné pro dívku i kluka. Rodiče museli tehdy podávat žádost až do Prahy a čekali, až jim socialistický úřad tento zápaďácký výstřelek povolí. Stalo se. A tak je sestra Carol a aby její partner nebyl obyčejný Pepa, Jožka, Josef – začal si říkat Pepé.
Ti dva nemohou u ničeho chybět. Ochomýtají se všude a sestra vždy hlasitě projevuje své názory. To bys měla, tohle není moderní, tenhle kus nábytku si tam nestěhuj……. Všechno je pod její taktovkou. Není jinak ani dnes. Dokonce chce jet ve stěhovacím voze s námi. Omlouvám se jí a zdůvodňuji, že stěhováci jsou placeni nezanedbatelnou části mého měsíčního platu, ať se proto snaží a naplno ukážou své schopnosti, když už mi pořádně vyluxují peněženku. Argument zabírá, Carol se loučí, na rozloučenou ještě zamává.
Uvnitř kabiny řidiče stěhovacího auta jsem to pořádně schytala: „Proč jste tu kost nenechala jet s námi, s tou by se děly divy, che, che“ rozchechtal se Obelix. „Je to moje sestra a je zadaná!“ „Zrovna tohle by na divy, které máme na mysli, nemělo žádný vliv“, vyštěkl Asterix.
„Nějak jste zčervenala, není vám z těch řečí šoufl“, pokračuje dotěrný Asterix. „Na takovou mluvu nejsem zvyklá, promiňte“. „Nebojte, my jsme si také museli zvyknout, che, che……“ vydává chrapot Obelixovo hrdlo, jenž je často svým majitelem svlažováno pivem i kořalkou.
