Branko a Bambulína

Už nějaký ten den jsem pozoroval, že se děje něco nakalého v odlehlé části místního hřbitova. Vzadu u zídky, za urnovým hájem, si vybudovala jakousi oázu bláznovství jedna mladá holčina.

Na rozložené dece měla hromadu všelijakých předmětů, na rohu deky postavené čtyři, ještě nezapálené, svíčky. Kolem té deky zmateně běhala pořád dokola, máchala rukama i nohama a něco vykřikovala.

"Hernajs, to se mi snad jenom zdá, jste milá slečno na hřbitově - ne v nějakém pochybném vykřičeném podniku", zařval jsem ze všech sil.

"Nic zlého tu neprovádím, tiše tančím a něco si nahlas říkám, mrtvé neruším", zastavila se a s klidem odpověděla.

"Kdyby to tady prováděl každý, tak by ze hřbitova byl rázem cirkus! Jdu pro správce hřbitova", řekl jsem odhodlaně.

"Nikam nechoďte, mám už před sebou jenom dva rituály a poté mě už tady neuvidíte, díky za pochopení a už mě, prosím, nerušte", začala dál máchat rukama a zvedat nohy do vzduchu.

"Taková drzost. Jaké rituály? Zajdu raději pro správce hned".

"Opakuji, nic zločinného tady neprovádím, jenom aplikuji návod jedné influencerky, jak si přičarovat kluka. U ní to perfektně zafungovalo, chcete vidět, jakého frajera si vykouzlila, koukněte", šoupla mi pod nos mobil s obrázkem poďobané, mračící se holky s růžovými vlasy a nepřirozeně odulými rty. Lekl jsem se. 

Hbitě překlikla na další obrázek - tam ukázková, líbající se, bezchybná dvojice, prostředí i milenci naaranžováni jako na přední stránku prestižního časopisu.

"Asi něco na tom čarodějnickém teátru bude", pokývnul jsem souhlasně hlavou. "Nakonec já jsem také kluk, takže ta šaškárna splnila účel", držel jsem se, abych nevyprskl smíchy.

"Kluka! Ne pradědu, je mi sedmnáct", urazila se a potažmo i mne, dědu beru - ale toho pradědu, to už dosti přehnala.

"Ach jo, zase mám smůlu, proto mám přezdívku Bambulína", rozplakala se.

Najednou mi skočil do hlavy nápad.

"Neplačte. Víte, poslal mě za vámi můj prasynovec Branko. Sledoval vás tady z tohoto okna, bydlím totiž v činžáku naproti hřbitova. Vaše předešlé taneční kreace i vy moc jste se mu velmi líbila, rád by se seznámil, ale včera musel nečekaně odjet domů, do Chorvatska".

"Vážně? A jak vypadá, máte jeho facebook nebo Instagram?"

"Bohužel, nic takového nemá, je to džentlmen ze staré školy, i když je tak mlád. Zítra přinesu jeho fotografii", oznámil jsem na odchodu.

"Nezapomeňte, budu na vás čekat", uslyším radostný výskot za zády.

------------------------------------

Po příchodu domů jsem hledat nemusel, opatrně jsem setřel prach z vystavené barevné fotografie v sekretáři. To mi bylo přes dvacet, melír ve vlasech udělalo sluníčko, svalnaté tělo jsem měl ze sportování a ten nádherný zlatý odstín pleti. Jak je možné, že tehdy slunce u moře v Jugoslávii tak nádherně malovalo na pleť?

"Fešák, dost hustej", líbezně se usmívá Bambulína po detailním prohlížení fotky.

"Ovšem ty vykrojené plavky jsou pravěký úlet", podívala se na mě zklamaně.

"Právě tyto plavky byly v minulé sezóně na Jadranu naprostý hit, děvčata kroužila kolem Branka jako vosy"

"Spíše je lákalo, co je pod nimi", svěsila smutně hlavu.

"Tak to zas ne, to prrrr, neznáte Branka, to je pravý kavalír, ten nemyslí hned na to, jak dostat holku do postele. Je to romantik tělem i duší -  pozvánka na kávu, na oběd, procházky po pláži, jak já jsem na něho pyšný", pokračoval jsem ve vychvalování sebe sama.

"Fotku si půjčím, ukážu ve škole holkám, tak zítra na viděnou", vytrhla mi obrázek a běžela rychle pryč.

Trochu mi bylo líto dané fotografie, vypadal jsem na ni nejlépe, jak jsem kdy ve svém životě vypadal. Snad mi ji vrátí....

-----------------------------------------

Na dalším setkání jsem na přivítanou dostal velkou pusu na čelo.

"Holky chválily, záviděly, Branko je ohromně sexy, povídejte mi něco o něm".

A já začal povídat o sobě a povídalo se mi moc dobře. Na závěr jsem ještě připomněl, že Branko má rád usměvavé holky a pěkně narovnané, žádné krouceniny a tančící mávátka. Mladá děvčata mají být veselá a krásně vzpřímená, hrdá na své mládí.

Bohužel i "Branko" na vlastní kůži dost dobře zná, co umí s tělem udělat stáří a jak si všichni senioři uvědomují, jaký dar je mládí...

S Bambulínou jsme se rozloučili, začínaly totiž prázdniny a po nich jsme si domluvili setkání na hřbitově.

Musel jsem jí přísahat, že přemluvím Branka, aby v září přijel.

------------------------------------

Prázdniny utekly jako voda a já marně čekal na Bambulínu na hřbitově. Nepřišla.

Stýskalo se mi po našich rozhovorech, po tom, že jsem mohl někomu vyprávět své vzpomínky.

V jednom listopadovém dnu, když jsem šel s ešusem do místní jídelny, jsem ji potkal. Držela se za ruku s takovým vyhublým ušatým jinochem.

"Jéjda, můj kámoš ze hřbitova, jak se daří Brankovi?", spustila na celou ulici.

Nestačil jsem ani odpovědět, už vytahovala z kabelky fotografii.

"Ukaž", vyškubnul jí obrázek z ruky její přítel.

"Kdo to je?", přísně se ptá.

"To je Branko, nádherný kluk, džentlmen, kavalír, prostě stoprocentní....", hbitě vyjmenovává Bambulína.

"To by stačilo, vrať pánovi fotku a jdeme", žárlivě začne rozkazovat ušaté dvoumetrové bidlo a na důkaz toho, že  Bambulína patří jenom jemu, začne Bambulínu horlivě líbat na rty.

A Bambulína?

Ta na mě při té vášnivé líbačce přátelsky mrkla a já v tom mrknutí poznal upřímné poděkování.

Mrknutí jsem oplatil, i když mě při tom bolelo srdce, neboť jsem právě přišel o jednu milou, moc prima kamarádku...