Manželka Blanka mi už podruhé koupila o číslo menší cyklistický dres, který mě tlačí všude možně. Mám pocit, jakoby to dělala schválně, abych si uvědomil, že mé břišní partie jsou rozměrné natolik, že je potřeba omezit přísun piva
Část mého, léty vypěstovaného, soudku se po srolování dresu, odhalí a nechutně trčí v celé své parádě ven. Nesnáším ani dres ani kalhoty. Nejraději bych si vzal triko a šortky, kolo podaroval pocestnému a přikurtoval se na několik hodin na restaurační lavičku umístěnou pod mohutným kaštanem, popíjel oblíbený napěněný mok a sledoval větve stromu i lidské dění kolem.
Jenže Blanka to myslí se zdravým životním stylem vážně a pohyb je pro ní každodenní chléb. A proto i dnes jsme museli vyrazit na malou cykloprojížďku.
Ještě že cílová stanice je atraktivní stylová zahradní hospůdka.
Po dvou velkých pivech na zpáteční cestě sotva dýchám Blance na záda. Taky zestárla, pomyslím si v duchu, je z ní už takový věchýtek - i když snaživý, přemyšlím dál. Neměla by to s tím hýbáním ve svém věku přehánět, vždyť už nemá pevnou kůži, všude to na ní visí .....
Náhle celá chatrná postava Blanky je v trapu, ujela mi.
Moje nohy jsou těžší a těžší, vypité pivo mě zmáhá, zadýchávám se.
Železniční přejezd - raději sesednu z kola.
"To snad ne!", vykřiknu a rychle odhodím kolo do škarpy. V kolejišti leží mladá holka.
Leopardím skokem k ní přiskočím a snažím se jí popadnout za ruce a odhodit pryč. Na uších má sluchátka.
"Zbláznila ses, krávo blbá, vždyť tě mohl přejet vlak", udýchaně křičím a táhnu jí jako bezvládný kus hadru pryč z kolejí.
"Co se do mě sereš, dědku", začne naopak ona řvát poté, co jí spadnou sluchátka do trávy. "Je to všechno v p ..č.., nechce mě, kretén", ještě více zvyšuje hlas a začíná brečet.
"A já bych tolik chtěl a už tady s kolegou nemůžeme", sklopil jsem zrak dolů směrem na cyklistické kalhoty.
"No fuj, že se nestydíte, ve vašem věku, to je ale nechutné, zvrhlíku!", přešla konečně, tahle asi šestnáctiletá, slečna na vykání, s odporem mě sjela od hlavy až dolů a bez jakéhokoliv projevu vděku se dala na útěk.
Stál jsem tam s těmi sedmi křížky na zádech, rozkročen, s vystrčeným břichem, které neslušně vyčuhovalo z dresu, celý upocený a upachtěný od sportovního výkonu - odtáhnutí zpět do života téhle vulgární nevděčnice.
"Františku, já to slyšela, nic si z toho nedělej", náhle se ozývá známý hlas.
"Blani, ty si mi neujela?", vykřiknu překvapeně.
"Já ti už nikam neujedu, neboj, Františku", podívala se na mě něžně a vzala mě za ruce. Zadívali jsme se na sebe a ve svých očích prožili celou naši lásku od mladého začátku až po důchodový dnešek.
"Blani, já jsme tak rád, že se ještě máme", pohladil jsem jí po vlasech.
A v duchu děkoval té neurvalé pubertální sprosťandě, že mi dala lekci ohledně Blanky, protože jsem si konečně uvědomil, jak jsem šťastný, že jí mám a že jí stále moc miluji...
