Před deseti lety jsme začali s manželem běhat. Měli jsme dvě malé děti a tak se nám tato sportovní disciplína jevila jako nejideálnější. Ani fakt, že v širém dalekém okolí neběhala téměř žádná lidská noha, nás od našeho rozhodnutí neodradil. Na výběr jsme tenkrát neměli, trasa byla víceméně daná, jediný přístupný terén v blízkosti domova – přehrada a její obíhání, takzvané kolečkování.
Jako první, jsem vždy, po krátké rozcvičce, vybíhala já. Museli jsem se totiž u dvou klučičích čiperů střídat. A jelikož jsem byla z naší dvojice ten „slabší kus“, který dal tak maximálně dvě kolečka, po jejichž úspěšném absolvování hrozil infarkt, přebírala jsem jako jednička v pořadí rodinnou štafetu. A tím jsem jako pravý nefalšovaný „exot“ budila veškerý zájem přilehlého okolí. Dokonce nezírali jen samotní pejskaři – páníčkové, rovněž jejich svěřenci jakoby v podvědomí tušili, že jim někdo krade jejich výsostné pobíhání, zůstávali nehybně stát. Jak já byla tehdy za ty jejich manévry vděčná, neboť mou osobu přímo požíral panický strach ze zubaté psí tlamy zakouslé v nebohém lýtku.
Moje tehdejší běžecké vybavení by neobstálo ani ve spartakiádní konkurenci. Na nohou tenisky, které zažily snad přímo Baťovy začátky a z nichž čouhaly silonové sáčky, do kterých jsem si obalovala ponožky, obstarožní plandavé tepláky zase byly pamětníky mých dvou těhotenství a k tomu náleželo ještě tričko, jež bylo vyčleněno na nejhrubší domácí práce, mezi něž patřilo například malování či úklid sklepení.
Takto vymóděná jsem se vrhla do rytmu běžecké samby. A prosím, i v takovémto „skafandru“ jsem měla svou skupinku obdivovatelů. Starší muži, kteří si u jedné ze zahradních chatek vybudovali posilovnu, jak uviděli moje individuum, vyšli před plot, který byl zarostlý všelijakou dřevinou, pokyvovali hlavami, mávali a hlasitě mě zdravili. Daný ceremoniál se opakoval nanejvýš dvakrát, protože víc kilometrů moje ubohé tělo nedalo.
A to jsem ještě, právě a hlavně, kvůli téhle výše jmenované skupince, švindlovala. Věděla jsem totiž, že asi 50 metrů před zahradním domkem je lesnatý terén, kde nebylo živáčka, a právě zde jsem se pomalou chůzi vydýchávala a potom, když jsem si byla téměř jistá, že jsem schopna nahodit maximální rychlost, jsem ve svižném tempu přímo prosvištěla kolem chlapíků, zamávala, usmála, pozdravila a ladně vyběhla malý kopeček, který se tyčil přímo za posilovací zahradou. S kopcem za zádech a v dostatečné vzdálenosti od posilovacích mužíků jsem pak sotva lapala po dechu a pomalou chůzi nabírala nový dech.
Můj manžel udělal těch koleček s přehledem deset, a protože na rozdíl ode mě, posilující sportovce osobně znal, zdravil je už zdálky. Ti na něho ze zahrádky pokřikovali: „Člověče, přidej, před tebou tu běžela nějaká ženská a ta měla teda o hodně větší páru!“
Tohle sportování nám vydrželo necelý rok, potom se nějak vytratilo…..
V současnosti se stále nacházím v přípravné fázi. Výbava nakoupena – od nových běžeckých bot (dostala jsem je na minulé Vánoce), po speciální tepláky, termo triko, odpružené ponožky……
Na procházky k přehradě stále chodím se svým nejmladším synem. Pozoruji a obdivuji běžkyně všech věkových kategorií. A věřte, že je opravdu na co se dívat. Některé postavičky jsou dokonalé a jejich tvary přímo vynikají v přilehlých legínách, těsných tričkách s výstřihem….
Jen ti chlapíci! Stále cvičí, jejich plot je obrostlý vysokými keři a veškeré dění, včetně běžících krasavic, je nechává naprosto chladnými. Na jejich obranu musím říct, že v dnešní době by si nezacvičili vůbec, protože by byli nuceni se před svým plotem nadobro utábořit.
Jestli si ještě, pánové, vzpomenou na ono sprintující strašidlo, které se kolem jejich plotu prohánělo před deseti lety? Zato ono - může dát ruku do ohně, že pokud někdy vůbec začne běhat, bude mu jejich ztracený zájem chybět…..
