Andělská fešanda

Stáli u mého zánovního auta a otírali si špinavé podrážky o jeho pneumatiky. Tohle chování mě rozzuřilo: "Okamžitě vystřelte!", zařval jsem.  "Pane, nemáme zbraně, nevšiml jste si, že jsme nezletilí" chechtali se bez skrupulí.

"Ale cigárko ve vašich prackách, to nevadí, lotrové!", rozeřval jsem se jako tygr.

"Nevadí a představte si, máme jedno pro vás", neslušně se nahlas chichotali a nemínili se ani o krok odporoučet z blízkosti mého milovaného čtyřkoláku.

"S kouřením na mě nechoďte, nekouřím, ani s tím nemíním začínat", odpověděl jsem nervózně a přál si z celé své duše, aby ti dva puboši se vzdálili na sto mil z dosahu mého auta i mě samotného.

"No, ve vašem věku bychom vám neradili s něčím takovým začínat, mohl byste si uhnat infarkt", řehtali se na plné pecky dva, věkově asi tak čtrnáctiletí, nezdvořáci.

Měl jsem sto chutí fackováním rozproudit sprostou krev kolující v jejich drzých hlavách. Držel jsem se však.

"Ale vážně, v téhle cigaretové krabičce máme opravdu něco pro vás", řekl ten s odstávajícími ušima a vytáhnul bílou ruličku.

"Chci od vás jediné, abyste už zmizeli", snažím se promlouvat k nim umírněně. Uvnitř mě samotného to ale vře jako v papiňáku.

"Bohužel, mizet jsme se ještě nenaučili, ale když si vezmete od nás dárek, třeba se to naučíme. Víte,  za tři dny bude chodit Mikuláš a jeho kámoška - andělská fešanda, nám pro vás dala milostné psaní.

"To byla ale kost, měl jste ji vidět", přikyvoval menší pihatý a předváděl rukama kopečky na své hrudi.

"Tak dost, šašky si dělejte z někoho jiného, dejte sem ten papírek a vyfičte nebo zavolám policii", křikl jsem už dosti naštvěně.

"Zde ho máte", podával mi malou ruličku ten větší a druhou rukou naznačoval, že mu mám za tenhle dárek přispět nějakým pěťákem od cesty. "To víte i andělské kočky potřebují papír a pero a to něco stojí", dodal a oba se začali nestydatě řehonit.

"Každému dvacku a poté už se odporoučejte do samého pekla, nemravní mluvkové", zahrozil jsem. Naštěstí to pomohlo.

-----------------------------------------------------------

Doma jsem psaníčko rozbalil, byly na něm průpiskou načmárány tři obrázky: dvě podávající si ruce na usmířenou, úsměv a srdce.

Papírek jsem okamžitě zmuchlal a chtěl vyhodit, když mi náhle začal vibrovat v kapse kalhot mobil.

"Ahoj tati, ještě se zlobíš, vždyť ta naše hádka byla zase o ničem, omlouvám se", slyším na druhém konci. "Luďku, já se nezlobím, představ si, že se tomu už jenom směju" "To je dobře, tati, nechceš přijít k nám na Mikuláše, kluci i Maruška budou rádi". "Přijdu Luďku, těším se", dodávám na rozloučenou.

Srdce mi štěstím poskočilo. U nohou se mi válí skrčený papírek se třemi obrázky, který opatrně zvednu a položím na stůl.